Jednoho odpoledne zazvonil u dveří katedry, když jsem byla na odchodu. „Musím vám něco ukázat“, šeptal udýchaně. „Dnes je poslední den výstavy řas. Absolutně senzační.“
Mezi vlajícími mořskými exponáty a jejích receptakuly mi posílal hluboké pohledy a významně mlčel. V pološeru baru, kam mě táhnul, bylo marné pomyslet na odpor.
Nenudila jsem se s ním. Měl fantasmagorické nápady a tropil neskutečné hlouposti. Nemohla jsem se na něho zlobit, ani když zrušil moje staré auto. Když jsem ho přistihla s jinou, byl smíchu konec. Dostal pohlavek a já jsem odešla.
V létě jsem jela na festival staré hudby. Hudba baroka uklidňovala mou zjitřenou duši a povzbuzovala zemdlené smysly. Na prvním společném koncertě jsem si ho všimla. Držel svůj nástroj jako milenku, a jeho prsty běhaly hbitě přes struny. Maraise nehrál nikdo tak vášnivě jako on. Večer, na kamenných schodech vinného sklepa, vzal mou ruku.
Michal pro hudbu žil. Kdo s ním chtěl být, musel ji milovat tak jako on. Jednoho dne jsem se z jeho života vytratila jako osminka z fugy. Myslím, že si toho ani nevšimnul.
Romana jsem poznala u ochránců zvířat. Seděl na terase starého mlýna, mezi mladými anarchisty a mírně asociálními alternativci. Nosili batikovaná trika a dredy. Byli mezi nimi bojovníci za práva zvířat i deprimovaní bolestínci, kteří byli přesvědčení o celosvětovém spiknutí.
Rakouský odborník na welfare zvířat, pro kterého jsem měla tlumočit, nedorazil. Odlehlý mlýn, kde se seminář konal, nemohl najít. Tak jsme zůstali sedět na terase a debatovali, jak být dobrým člověkem a chránit trpící tvory, které nemají hlas. Večer jsme pekli brambory a pustili si Smysl života od Pythonů.
S Romanem jsem zůstala. Vždycky jsem chtěla být s mužem, který myslí v životě nejen na vydělávání peněz pro sebe či svůj rodinný klan. Nejspíš jsem výjimkou z pravidla výběru dlouhodobého partnera podle dr. Weisse, kde rozhoduje „přístup ke zdrojům“, jinými slovy: společenský a ekonomický status. Z verbálně úsporného introverta na semináři se vyklubal aktivní otec a angažovaný komunální politik. Smysl pro humor a ironii mu zůstal.
Podle typologie mužů jsem podlehla vykutálenému rošťákovi, plachému intelektuálovi, cynickému samorostu, alternativnímu freakovi a hloupému Honzovi. Chybí sporťák-hřebec, metrosexuální gigolo a machistický historkář.
Proti decentně navoněnému, pěknému chlapovi nic nemám. Věta rakouského spisovatele Friedricha Torberga „Chlap, co je hezčí než opičák, je luxus“, už neplatí. Ale samé pěstování vlastního zjevu k mým předním koníčkům nepatří, a v sobotu odpoledne lze podniknout jiné výlety než do obchoďáku. U muže, který se rozejde se ženou, protože má celulitidu a nechce chodit do smradlavé tělocvičny, bych beztak neobstála.
Furiantsky žvanicí historkář třískající pěstí do stolu při vyprávění, jak v Pakistánu postupoval přes zatraceně nebezpečná území, mi připadá jako karikatura Marlboromana. Ani jugomuže od koní, který se moc nemyje, nemusím. Přiznávám, že lékař Tomáš v Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí, odrůda machisty, něco do sebe má.
Nadsázka? Jistě. Na otázku, jak bych dopadla v obdobné typologii žen, odvětil můj manžel: blazeovaná kavárenská intelektuálka se sklonem k nekonečnému rozumování.
Ještě že se u mě dobře nají.
Inspirace: Typologie „Český muž“: Linda Kholová, Lidové noviny, 11.4.2008.