Ve foyer plovoucího hotelu nás čeká skupina studentů z gymnázia v německém Hildesheimu a dva jejich učitelé. Klasickou prohlídku starého města a Hradu už mají za sebou. O prohlídce Pragulic se učitelka literatury dozvěděla z článku v týdeníku Die Zeit. Budu pro ně tlumočit do němčiny, zároveň chci ale zkusit fotit. Uvidíme, zda se mi podaří obě věci skloubit. Studenti se na nás zvědavě dívají, někteří i trochu nedůvěřivě. Honza B. je drobný kudrnatý muž se živýma modrýma očima.
„Budu vám vyprávět něco ze svého života, dokud jsme v teple,“ začne. „Byl jsem reklamní textař. Moje láska byla žena s exaktním vzděláním, to mě fascinovalo. Byla o hlavu a půl vyšší než já, ale to je skoro každá,“ podotýká mým směrem. Nejspíš jsem ještě vyšší než ona. „Měli jsme dvě děti, holku a kluka. Po prvním dítěti mě začala žena bít.“ Někteří se smějí. „Uměla džudo, to nelze podceňovat. Stačí pár hmatů a ležíš na zemi… Nakonec mě podvedla s mým daňovým poradcem, rozvedli jsme se a já jsem skončil na ulici. To bylo před deseti lety.“ Možná tu něco vynechal. „Byl jsem dokonce rok ve vězení, protože jsem měl dluhy na výživném,“ pokračuje. „Léta jsem měl zakázán styk s dětmi.“ Studenti rozpačitě mlčí. „Stejně jsem na ně čekal před školou, abych je alespoň viděl… Ale pojďte, vyrazíme. Ukážu vám Smíchov.“
Vyrážíme Vltavskou směrem k Andělu. „Čtete verše? Znáte české básníky?“ ptá se náš průvodce. Nikdo se neozývá. „Víte,“ reaguje omluvně učitelka literatury, „jsem ráda, když zvládneme ty německé. Kafku samozřejmě známe.“ Honza vypadá zklamaně. „Tak dobře. Něco vám ukážu.“ Před moderní budovou u Anděla zvedá zrak. „Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál,“ stojí na stěně obchodního centra. Verše Jiřího Ortena by tam málokdo čekal. „Umíte to přeložit?“ obrací se na mě. Umím. Je nadšen.
Po lehce dobrodružném přechodu silnice nastupujeme do tramvaje. Máme jet dvě zastávky. Po první Honza náhle volá: „Všichni vystoupit! Spletl jsem číslo tramvaje.“ Jdeme pěšky, po Preslově směrem na sever. Ledový vítr nám štípe do tváří. Jakmile se průvodce chvíli odmlčí, skočím vpřed a snažím se během schůze pořídit pár snímků.
U modrého kontejneru na papír krátce zastavujeme. Honza sáhne zkušeným hmatem dovnitř. „Zachraňuji knihy. Lidé jich vyhazují spoustu. Specializuji se na českou literaturu dvacátých a třicátých let.“ Tentokrát nachází jen karton.
„Myslíš,“ začne mi tykat, „že se můžu zmiňovat o sudetských Němcích?“ „Určitě!“ odpovím. „Má někdo z vás mezi nimi příbuzné?“ ptá se. Dva ze studentů zvedají opatrně ruku. „Víte, kde žili?“ Nevědí. „Nevadí, možná si vzpomenete v antikvariátu, u starých pohlednic.“
O české prezidentské kampani a souvislostech s minulostí jim vyprávím něco já. Honza mi předá na pár minut iniciativu, abych mohla vystoupit z role tlumočníka-mluvčího a zaujmout roli samostatného kulturního mediátora. Snažím se to z mého pohledu podstatné shrnout tak, aby tomu mohl rozumět i mladý Němec, který o vyhnání sudetských Němců či o českých prezidentských volbách nic neví.
Dorážíme na Újezd. Honza se vydává přes ulici do obchodu, kde byl dříve antikvariát. „Bývalí majitelé mi zachránili život. Kamarádím se i s jejich dětmi, ale teď se tam prodává něco jiného.“
Co, to není hned každému jasné. Obchod se jmenuje „Growland“ a v jeho výloze rostou pod umělým světlem rostliny s dlouhými listy. Na regálech se kupí různé krabičky a plastové láhve. „Co se tu přesně prodává?“ kroutí hlavou jedna studentka. „Všecko možné“, usmívají se za pultem tři vousatí chlapi. „Semínka, hnojiva a tak dále.“
Další zastávka je antikvariát Pražský Almanach. Honza je ve svém živlu. Sem často nosívá svou kořist z kontejnerů. Prodávají se tu převážně umělecké knihy z první poloviny dvacátého století, staré plakáty a pohlednice, i pár německých knih.
Majitel s černým baretem vypadá jako bukinista, prodejce starých knih na březích Seiny. Malá místnost je zaplněná knihami a tisky, odpolední slunce se rozlévá na dřevěné krabice s časopisy.
„Čtete papírové knihy? Nebo se díváte už jen na obrazovku?“ ptá se Honza provokativně. „Jakou knihu jste si koupili naposledy?“ Jeden student si koupil minulý týden fantasy, holka s příbuznými ze Sudet si taky cosi pořídila. Ostatní jsou rádi, že se mohou ohřát, jsou už hodně promrzlí.
Čeká nás ještě prohlídka Lennonovy zdi, zastávka u Armády spásy a nakonec Goethův ústav. Cestou se Honza zastaví u vchodu a hledá zvonek. Sídlí zde ateliér světoznámého fotografa Josefa Sudka. Ve dřevěné zahradní chatičce bydlel a měl svou laboratoř.
Slečna u recepce nás spontánně pouští, ačkoliv jsme nebyli ohlášeni. Zrovna probíhá výstava fotografií Michala Ureše. Na stole leží kniha se Sudkovým dílem. Učitel matematiky, tichý pán ve středních letech, je unesen.
Je toho tolik, co nám chce Honza ještě ukázat, ale musím ho brzdit. Venkovní teplota a nálada skupiny jsou pod bodem mrazu. „Jste rozmazlení!“ křičí. „Život na ulici byste nevydrželi.“ Má pravdu.
„Když mě propustili z vězení, nechtěli mě nikde zaměstnat. Nakonec jsem našel práci tady,“ ukazuje na závoru a zvedne ji. Jsme u vrátnice velkého parkoviště ústředí ČOS, České obce sokolské. „Máte tu záchod?“ ptají se holky. Za dveřmi vedoucími na chodbu s harampádím zůstanou podezřele dlouho, zatímco ostatní čekají venku a zimou přešlapují z jedné nohy na druhou. Jdu se podívat. Holky nechtějí ven, mezi harampádím je totiž útulné teplo.
Prohlídka končí u Lennonovy zdi. Goetha ani Armádu spásy dnes už nezvládneme. „Tady jsem v roce 1975 zahájil svou básnickou činnost!“ volá Honza pyšně. „Zde stál chlapík od státní bezpečnosti,“ ukazuje na přelepené dveře. „Kontrolovali, kdo sem chodí, naproti je francouzské velvyslanectví. Psal jsem křídou své básničky na zeď, říkalo se jí zeď nářků. Dělal jsem vlastně něco podobného jako dnešní sprejeři. Policie to hned bílou barvou zamalovala, tak jsem přišel znova a zase něco napsal. Časem se přidali další. Když zemřel Lennon, začaly se objevovat graffiti a jeho portrét …“
Loučíme se. Studenti míří rovnou do nejbližší kavárny, učitelé nám děkují. Prosím Honzu, aby se postavil před pestrobarevnou zeď, kde ho ještě jednou vyfotím. Protáhne obličej, nevím proč. „Není ti zima?“ ptám se. „Kdepak, Andělko,“ rozesměje se a mrkne na mě. Poslední kousek přes Karlův most jdeme spolu. Je šťastný, že se může zase stýkat s dětmi. „Našly si mě, když jim bylo patnáct. Dříve se za otce, který přehrabuje popelnice, styděly. Dnes chodí na moje prohlídky dokonce rodiče jejich spolužáků.“
***