V evropské instituci v Lucemburku, pro kterou dnes pracuji, prohlásil v podobném duchu mladý český právník: „Na půdě této instituce přece nebudeme mluvit česky! To by byla ostuda.“
Mnohojazyčnost v Evropské unii je v poslední době často terčem kritiky. Před velkým rozšířením v roce 2004 předpověděli mnozí její kolaps. Prý nemůže Unie s tolika jazyky fungovat, nastane totální zmatení jazyků a celá babylonská věž se zboří. Nestalo se. Unie funguje dál, a ne tak špatně, jak se občas píše.
Ano, mnohojazyčnost něco stojí. Každého občana EU ročně dvě eura a půl. Těchto peněz mi není líto. Líto je mi naopak každého centu, kterým musím příspívat na dotace krutých transportů zvířat z velkochovů přebytkového zemědělství do jatek třetích zemí.
K čemu konkrétně slouží zmíněná dvě eura a půl? V první řadě plní Unie svou povinnost zpřístupnit sekundární právo, tj. společné evropské zákony, které platí bezprostředně a přímo pro všechny občany. Každý občan musí mít možnost si tyto zákony přečíst ve své mateřštině. To je základní demokratický princip.
Dále umožňuje princip rovnoprávnosti jazyků občanům přímou komunikaci s orgány Evropské unie. Každý má možnost se informovat o svých právech a povinnostech ve vlastním jazyce. Rovnoprávnost jazyků jednoznačně přispívá k větší transparentnosti a lepší komunikaci s občany. Nad tím by se měli zamyslet právě euroskeptici, kteří kritizují netransparentnost Unie a volají zároveň po zrušení jazyků.
Poslanci Evropského parlamentu mají možnost promluvit v jazyce, ve kterém říkají to, co říkat chtějí, a nejen to, co říkat umí. V tom je často velký rozdíl. V mateřštině se můžeme totiž soustředit na obsah sdělení, místo toho, abychom se soustředili na hledání jazykových prostředků.
Nedorozumění, která vznikají na jednáních vedených v cizím jazyce, mohou být horší než posuny způsobené chybným tlumočením. Každý si dnes o sobě myslí, že umí anglicky. Ale to, co leckdo ze sebe vydává se silným přízvukem a pochybnou semantikou, je srozumitelné jen pro vlastní krajany. Nemluvě o chybějících nebo špatně používaných členech, které porozumění víc komplikují, než si samotní Češi myslí. Mluvčí jiných jazyků si také vytvoří svoje vlastní, svévolné verze angličtiny, a tak vznikne globální angličtina, ochuzená, znetvořená, vzdálená příbuzná tohoto krásného, bohatého jazyka. Posluchač si takovou řeč vykládá podle svého a zabývá se jen tím, čemu si myslí, že porozuměl. Ale to není vše. Když jde do tuhého, mají rodilí mluvčí angličtiny neocenitelnou výhodu. Nerodilí mluvčí fakticky nemají šanci se proti nim v diskusi argumentačně a rétoricky prosadit. Ne nadarmo se důležitá politická jednání tlumočí. Státníci vědí, že se pohybují na tenkém ledě, kde záleží na každé formulaci.
Samozřejmě se nepřekládá a netlumočí v evropských institucích vše do všech jazyků. To by bylo vskutku plýtvání. Interní komunikace probíhá v angličtině, francouzštině nebo v menší míře i v němčině. Jazykové potřeby účastníků zasedání Parlamentu, Komise nebo jednání na Evropském soudním dvoře se zjišťují, a tlumočení probíhá jen v potřebných jazycích. Objedná-li poslanec Parlamentu tlumočení do svého jazyka a nedostaví-li se na zasedání, tak je to spíš důkaz jeho nezodpovědnosti než zbytečnosti jazykových služeb.
Europoslanec za KSČM Jaromír Kohlíček prohlásil, že by zrušil překlady do jazyků, které mají méně než dva miliony rodilých mluvčích. Tuto hranici lze libovolně posunout na pět, deset, dvacet, čtyřicet milionů rodilých mluvčích. Vždy s výsledkem, že víceméně početná skupina obyvatel je postavena do silně diskriminující pozice těch, kteří nemají právo použít svou vlastní řeč. Dalším návrhem je škrtnout všechny jazyky až na jeden. Ti, kdo s tímto návrhem přicházejí, mají obvykle na mysli angličtinu. A proč by to neměla být němčina? Počítá s bezkonkurenčně největší skupinou rodilých mluvčích v Evropské unii. Anebo francouzština jako důležitý zákládající jazyk Evropského společenství? Nejsem kategoricky proti těmto úvahám. Neznám ale kritérium redukování jazyků, které by nebylo arbitrární a neskrývalo v sobě silně diskriminační potenciál.
Jazyky jsou mnohém víc než prostředek ke komunikaci. Jsou výrazem kolektivní identity a charakteristický způsob vnímání a popisování skutečnosti. Mnohojazyčnost je zdrojem tolerance a příjímání rozdílnosti. Evropská unie je ve srovnání s jinými mezinárodními organizacemi právě jedinečná tím, že tuto rozmanitost zachovává. Přes hospodářskou a politickou integraci nesměřovala nikdy k homogenizaci kultur. Evropskou supra-kulturu nikdo nechce.
Ne, těch dvě a půl eur ročně mi není líto. Ano, můžeme leccos zefektivnit a zlepšovat. Ale vlády členských států by měly mít nadále možnost na jednání v Bruselu vyslat své nejlepší odborníky, a ne nutně své nejlepší lingvisty.