První kolo Norimberských procesů začalo 20. listopadu 1945 a postavilo tváři v tvář spravedlnosti dvacet čtyři nacistických ministrů, funkcionářů a vojenských velitelů. Obžaloba se opírala o čtyři hlavní body: spiknutí proti světovému míru, plánování, rozpoutání a vedení útočné války, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Dvanáct z nich bylo odsouzeno k smrti, sedm k doživotnímu či dlouholetému trestu vězení a tři byli zproštěni viny. Do roku 1949 následovalo dalších dvanáct procesů, mimo jiné proti lékařům, právníkům, příslušníkům SS a průmyslníkům.
Vzhledem ke gigantickému rozsahu procesů a velkému množství důkazního materiálu, svědeckých výpovědí a výslechů obžalovaných (zápis obsahuje 15 000 stran ve 22 svazcích) nebylo myslitelné použít běžné konsekutivní tlumočení (zatímco řečník hovoří, tlumočník si pořizuje zápis a poté, co řečník skončil, reprodukuje řeč v cílovém jazyce); přelíčení by se neúnosně protahovalo. Američané se proto rozpomněli na dvacet let staré zařízení firmy IBM jménem „Speech Translator“, které se několikrát zkoušelo na zasedáních ILO, Mezinárodní organizace práce, a jiných konferencích. Zařízení bylo poruchové a během procesů docházelo k častým výpadkům, nicméně se už velmi podobalo dnešní tlumočnické technice.
Tlumočnické kabiny byly skleněné a shora i zezadu otevřené, tudíž nikoliv zvukotěsné. Tlumočníci seděli po třech vedle sebe a předávali si mezi sebou mikrofon, podle toho, který z nich danému jazyku rozuměl. Pracovními jazyky byly angličtina, francouzština, ruština a němčina. Tlumočníci měli k dispozici spínače a různobarevné lampy, aby signalizovali řečníkům, že mají zpomalit nebo celou pasáž zopakovat. Celkem bylo v procesech angažováno 350 tlumočníků, většina ne přímo v soudní síni, nýbrž při výsleších obžalovaných, které se odehrávaly ve vězení za budovou soudu a při výpovědích svědků.
Richard Sonnenfeldt, vyhnaný německý Žid, který se v roce 1945 vrátil do vlasti jako americký voják, se stal hlavním tlumočníkem v Norimberských procesech a ocitl se tváři v tvář nacistickým pohlavárům. „Necítil jsem nenávist, byl jsem jen překvapen. Naproti mně seděli zcela obyčejní lidé, maloměšťáčtí patolízalové, kteří by to za normálních okolností nikam nedotáhli.“ Rudolf Höss (nezaměnit s dalším obžalovaným, Rudolfem Hessem, Hitlerovým zástupcem), velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kupříkladu záhy akceptoval spojence jako svoje nové nadřízené: „Vše nám ochotně vyprávěl až do nejmenších podrobností. Mluvil, jako by byl ředitelem strojírny, nikoli šéfem mašinerie na vyhlazování lidí.“
K Hermannu Göringovi však měl Sonnenfeldt vztah mírně ambivalentní. Po slovní potyčce s tímto ješitným a panovačným říšským maršálem a vrchním velitelem Luftwaffe, který ho během tlumočení opakovaně přerušoval a lámanou angličtinou opravoval, se stal jeho oblíbeným tlumočníkem. „Spolupracoval už jen se mnou. Nevěděl jsem, zda mám být rád, či nikoliv: Göring, zodpovědný za nespočet zvěrstev, byl koneckonců nejvýše postavený obžalovaný.“
Rakušan Siegfried Ramler žil až do Anschlussu ve Vídni a v roce 1938 se v dětském transportu dostal do Anglie. Ke konci války se dobrovolně přihlásil jako tlumočník ke spojeneckým vojskům a odjel do Německa. Když se dozvěděl o Norimberských procesech, nesplnil rozkaz vrátit se do Anglie a vydal se do francké metropole. „Strávil jsem mnoho času s Keitelem a Ribbentropem,“ vypráví. „Hitler musel na své nejbližší okolí zřejmě mít až hypnotický účinek. Náčelník vrchního velitelství Wehrmachtu, Wilhelm Keitel, například líčil, jak se pravidelně odhodlával proti Hitlerovým plánům vznést námitky, ale v přítomnosti Führera nikdy nebyl schopen cokoliv přednést.“
Bezprostřední kontakt s nacistickými pohlaváry a hrůzné zprávy o deportacích, popravách a mučení, které museli tlumočníci dennodenně nestranně a co nejvěrněji převádět do svých jazyků, nenechávaly samozřejmě nikoho z nich chladným, zejména ty, kteří předtím sami byli oběťmi nacistické perzekuce. Tlumočníci seděli přímo před obžalovanými a mohli je po celou dobu pozorovat – i oni se na ně často dívali. Na léčení traumatických následků však nebyl čas: kdo psychickou zátěž nezvládl, byl nahrazen.
Tak se v roce 1946 dostala do Norimberku i Patricia Vander Elst, mladá absolventka tlumočnické školy v Ženevě. „Před válkou jsem se svými anglickými rodiči žila v Berlíně. Když Němci přepadli Polsko, odešli jsme do Švýcarska. V Ženevě jsem se učila tlumočit konsekutivně, simultánní tlumočení tehdy nikdo neuměl. Američané mě posadili před mikrofon a pustili mi do sluchátek mluvený projev. Měla jsem poslouchat a tlumočit zároveň. K mému velkému překvapení byli s mým výkonem spokojeni a přijali mě.“ Byla to její první – a jak se časem ukázalo – i největší zakázka. „Šla jsem do toho s naivním nadšením jednadvacetileté holky, těšila jsem se na dobrodružství a lesk zahraničního angažmá. O čtyři měsíce později skončil první proces a já jsem se vrátila o deset let starší.“
***
Digitálně upravené fotografie z procesů
Siegfried Ramler talks about his experiences at the Nuremberg Trial
Patricia Vander Elst on interpreting at the Trial
Zur Bedeutung der Dolmetscher für die Nürnberger Prozesse und der Prozesse für die Dolmetscher
***
Poznámka na konci: Rudolf Höss byl odsouzen k trestu smrti a oběšen na symbolickém místě, na šibenici za krematoriem číslo jedna v Osvětimi. Hermann Göring byl odsouzen k trestu smrti oběšením; v noci před popravou spáchal sebevraždu. Wilhelm Keitel byl odsouzen k trestu smrti a oběšen.