Dvanáct let jsem chodila, a později do školy jezdila, kolem jedné podivné stavby. Dřevěná budova u březového háje mi připomínala ruský kostel a pod dojmem romantického velkofilmu Doktor Živago se mi zdálo, že každou chvíli z dveří vystoupí filmový lékař s plamenným pohledem. Dveře zůstávaly zavřené.
Až letos jsem se dozvěděla, jak se věci mají. Není to kostel: je to bývalá čerpací stanice na vodu do tábora, budovaná ruskými válečnými zajatci v první světové válce.
Byla součástí obrovského tábora na okraji města. Jak to, že jsme se o něm ve škole neučili? Pokud mě paměť nezrazuje, nikdo mi o něm nikdy neříkal.
První světová válka měla být krátká; v létě 1914 táhli mnozí do boje v domnění, že se vrátí dříve, než začne padat listí. Válka vyústila v katastrofu nepoznaného rozsahu a původce budoucích, ještě větších pohrom.
Nepočítalo se s tím, že bude nutné internovat zástupy válečných zajatců. Již v prvních měsících konfliktu zajaly německé a rakousko-uherské jednotky na východní frontě velký počet vojáků carské armády. V průběhu války se ocitly dva miliony vojáků nepřátelských vojsk v táborech dunajské monarchie. Jeden z největších stál v mém rodném městě Knittelfeldu.
Knittelfeld měl tehdy deset tisíc obyvatel; v čase maximálního obsazení žilo v táboře třicet tři tisíc, převážně ruských zajatců. V zimě 1914/15 byla hygienická situace v improvizovaných barácích tak špatná, že tisíce zemřely skvrnitým tyfem. Později se poměry zlepšily a tábor se proměnil v mašinerii na mobilizaci pracovních sil. Zajatci pracovali především ve výrobě válečného zboží a v zemědělství. Na místě vznikla i polní nemocnice pro zraněné z velkých bitev u Isonza.
Dnes není po táboře už ani stopa – kromě dvou budov: jedna z nich je vodárna. Nevíme, kdo ji navrhoval. Nechtěl si budovat v cizí zemi kus vlasti? „Nemoc ostnatých drátů" je víc než ponorková nemoc a touha po domově. Je to hluboce depresivní, pro nás těžko představitelný stav.
V tmavé, spoře osvětlené místnosti budovy probíhá historická výstava, kde jsem se mnohé dozvěděla. Vedle táborových plánů, popisků, snímků a předmětů visí i malý, umělecky vyhotovený dřevěný kříž. Vyrobil ho nejmenovaný ruský zajatec. Místní sedlák mu za něj dal pár brambor a vejce.
Dějiny dvacátého století můžeme číst i v zrcadle jeho táborů.
Citát v úvodu: Emanuel Hurwitz: Bocksfuss, Schwanz und Hörner.
Literatura: Gerhard M. Dienes, Gundi Jungmeier: Geschlossene Gesellschaft?
Fotografie: autorka, zmíněná publikace a Privatsammlung Erich Schreilechner.