„Je mi známo", začal italský premiér a cenil blýskavě zuby, „že
producent točí v Itálii snímek o nacistických lágrech. Doporučím Vás
pro roli kápa. Byl byste v ní perfektní."
V sále nastalo mrazivé ticho. Zatímco si v následujících dnech
předvolal německý kancléř italského velvyslance, italská vláda pro
změnu německého velvyslance, a protokolární služba v Bruselu pečlivě
porovnala zvukové nahrávky v obou jazycích, aby zjistila, zda
tlumočnice přece v něčem nepochybila, prožila kolegyně krušné dny.
I kolega, který se před deseti dny dopustil oné fatální chyby
s Topolánkovými „bondy", ne zrovna hezkým anglicismem v češtině, se
možná budí v noci zbrocený potem. Na rozdíl od německé kolegyně
skutečně tlumočil něco, co řečník neřekl. Málem to působilo
transatlantickou roztržku. Věřím, že by k chybě nedošlo, kdyby řečník
použil české slovo dluhopisy, jemuž každý rozumí a kde žádná akustická
pochybnost nevznikne. Omluva to není, ale jistě vysvětlení.
Simultánní tlumočení patří podle světové zdravotnické organizace spolu
s pilotováním tryskových letounů a leteckým dispečinkem k nejvíce
stresujícím povoláním. Stálá koncentrace a dělená pozornost kladou na
mozek velmi vysoké požadavky. Po zhruba třiceti minutách se tlumočníci
střídají, ale nepracující kolega nevypne: sleduje dál, co řečníci
říkají, aby neztratil niť, a pomáhá kolegovi s čísly, citáty a jinými
potížemi ústního převodu.
Nároky na tlumočení se vyšplhají do nadlidských dimenzí, pokud řečník
čte text, který tlumočník v kabině nemá. Málokdo si uvědomuje
náročnost čteného projevu pro tlumočníka. Aby mohl myšlenku převádět do
cílového jazyka, musí ji analyzovat. Tato myšlenková práce si vyžaduje
energii a čas, byť se řádově jedná o vteřiny. Pečlivě připravené
věty, nad kterými seděl autor celé týdny, formulace bez přirozené
redundance ústního projevu a často s dlouhými souvětími, má tlumočník
obrátkou, terminologicky správně a v odpovídajícím jazykovém rejstříku
převádět do jiného jazyka.
Kromě toho řečník, který pouze přečte připravený text, nemyslí. To, co
má říkat, má před sebou. Řečník se často domnívá, že mluví pomalu, ale
opak může být pravdou. Opakovaně se mi stalo, že řečník o přestávce
přišel a tvrdil: „Mluvil jsem pomalu!" Bylo to jinak, protože četl
svůj text. Dobře se tlumočí to, co řečník přímo na místě z myšlenkové
úrovně převádí do explicitního světa slov.
Pochopitelně nemůžeme chtít, aby každý řečník mluvil spatra a
formuloval dokonale na místě složité myšlenkové pochody. Jenže mezi
pouhým čtením připraveného textu a jeho komunikativním přednesem je
propastný rozdíl. I připravené věty lze přednášet poutavě a pro
obecenstvo zajímavě, místo do sebe zahleděného až monotónního výkladu,
který je v Čechách zřejmě zvykem. Rétorika a sociálně-komunikativní
výchova chybí, nejen v českých školách.
Premiér Topolánek jistě monotónním řečníkem není. Razantním řečníkem
ale je. Při svém vystoupení v Evropském parlamentu měl text, který
tlumočníci podle mých informací včas k dispozici neměli. To je
zatěžující okolnost, která značně zvyšuje úroveň stresu a napomáhá
přeslechům, přeřeknutím a vzniku chyb při jazykovém převodu.
V komplexní komunikační situaci, kterou zprostředkování mezi jazyky
představuje, je nezbytné, aby všichni aktéři spolupracovali. Jen tak
lze zajistit porozumění bez větších zádrhelů.
Řečník a posluchači nás potřebují, protože by si jinak nerozuměli. My
si přejeme, aby si uvědomili, že nejsme ani papoušci ani géniové ani
stroje, ale také jen lidé.
Výstižný článek kolegyně Amalaine Diabové
„Aby nepadaly bomby"
Související články:
Jeden den v životě tlumočnice
O mnohojazyčnosti v institucích EU