Působil přísně, když vstoupil do místnosti a posadil se před kameru. Začal vyprávět, a já si začala dělat tlumočnické poznámky. Plním jednu stránku za druhou, zatímco se v mém nitru šíří chvění a tíseň. Mluví o idylickém prvorepublikovém dětství v zámožné židovské rodině, jež záhy končilo deportací do Terezína v roce 1942, odkud byl v prosinci 1943 s matkou a bratrem v dobytčáku odsunut do Osvětimi, a o děsivých posledních měsících války v táboru Gross-Rosen.
Tlumočit znamená vcítit se do řečníka a sledovat jeho myšlenkové pochody. Převyprávět příběh v jiném jazyce je prožívat emoce, jež vyvolává. Jsem nádoba, kterou příběh protéká. V první osobě vyprávím, jak jsem si myslel, že Terezín je jen takové intermezzo, zlý sen. Myslel jsem si, že mne skutečný život teprve čeká. Přece mi bylo teprve třináct let. A potom to začalo. Jednoho mrazivého prosincového dne jsem nastoupil na rampu, a po úmorném transportu přijel do Osvětimi. Otevřely se dveře, esesáci křičeli Raus, všude kolem pruhovaní muži s klacky. V té noci jsem si přál, abych se už neprobudil.
Hlad byl strašný, nikdy nekončil. A pocit žízně byl tak šílený, že lidé byli za šálek čaje ochotni se svléknout a jít do plynu. Černé mléko rána, my pijem tě večer. Pijem tě v poledne, pijem tě ráno a pijem tě v noci. Pijem i pijem. Verše Fugy smrti od Paula Celana promlouvají z hlubin, zatímco hledám slova, abych vyjádřila nevýslovné.
Na dětský blok chodil Mengele, v esesácké uniformě, ale v bílých rukavičkách. Byl velice laskavý k dětem a ptal se jich, jestli jim něco nechybí. Muž bydlí v domě a hraje si s hady, a píše, když venku se stmívá, do Němec píše. V létě 1944, když začaly přijíždět maďarské transporty, byla Osvětim obrovská továrna na smrt a krematoria pracovala ve dne v noci. Několik desítek metrů vysoko šlehaly plameny z komínů. Markétko, zlaté máš vlasy, napíše, a vyjde před dům, kde lesknou se hvězdy. Zahvízdá na svoje psice, zahvízdá na svoje Židy a káže nám kopat hrob. Káže nám hrajte teď k tanci. Od vězně ze Sonderkommanda jsem se dozvěděl, že moje matka zahynula v plynové komoře, několik metrů od mne, spolu s ostatními, kteří už nebyli vybráni na žádnou práci. Bratr odešel, a už jsem ho nikdy neviděl. V oblacích kopeme hrob, tam nikdy nebývá těsno. Přitlačte na rýč, vy jedni, a hrajte a zpívejte, druzí.
Z rampy odcházely do krematoria ženy s dětmi, volně, jako by šly na výlet. Starší esesák je doprovázel, vše probíhalo v klidu. Já jsem stál vedle kápa, říšského Němce, a viděl jsem, jak mu tečou z očí slzy a jak si šeptá: „Solche schönen Frauen, solche schönen Kinder.“ Takové krásné ženy, takové krásné děti. Ta scéna mne dnes budí ve snu.
V lednu 1945 nás odvezli do Gross-Rosenu. Chodili jsme kácet stromy a svážet dřevo z lesa. Na bloku v noci jsem viděl, jak se pohybovaly pokrývky nad lidmi, které žrali vši. Černé mléko rána, my pijem tě večer, pijem tě ráno a v poledne, pijem tě v noci. Pijem i pijem. Byl jsem tak vyzáblý, že jsem se stal muselmanem, člověkem odsouzeným k smrti. Na Krankenstube jsem se v deliriu modlil k Bohu, aby mně dal jídlo. Věřte, nevěřte, přišel zdravotník a dal mi polévku. Ostatní vězňové protestovali: „Proč mu nosíš polévku?“ Řekl: „On je ještě dítě.“ Přežil jsem válku a smrt.
Toman Brod vstává, podá mi ruku. Režisér je spokojen, výstup je hotový. Bude působit silně na německé diváky. Je pozdě. Všichni jdou domů.
Jak se mám vrátit do své mysli, svého života? V noci se budím, buší mně srdce. Co prošlo mým nitrem, nenechá mne spát. Sladčeji hrajte tu smrt! Fuga smrti je apokalyptický tanec. Ta smrt je z Německa mistr. Hlouběji nalaďte housle, budete stoupat jako dým. V oblacích je váš hrob, tam nikdy nebývá těsno. Markétko, zlaté máš vlasy. Tvé jsou jak popel Ó Sulamit.
Musím ho vidět. Další den zavolám. Toman Brod mne zve na návštěvu do svého podkrovního bytu. „Proč jste přišla?“ ptá se mi. „Protože nemůžu spát. A protože nemohu vyloučit, že někdo v mé rodině ve válce něco spáchal. Cítím dluh.“ Dlouho se na mne dívá, pak začínáme mluvit. O táborech, o osvobození, o jeho návratu do Prahy, o všem.
Na rtech mne pálí otázka: „Jak se stavíte k odsunu Němců?“
Jeho odpověď mne ohromí. Po všem, co prožil, nemůže ho nikdo podezírat, že se staví účelově na stranu Němců. Právě on odsun ostře odsuzuje. Vyhnat několik milionů lidí z jejich domovů, které obývali po dlouhé generace, bylo činem absurdním, říká. „Lze-li ho za určitých předpokladů pochopit, omluvit jej nelze za žádných okolností.“ Kolektivní původ, kolektivní vina, kolektivní trest. Myšlenkové základy vyhnání byly totožné s ideologií nacionálního socialismu. Jakou vinu by tribunály shledaly u šumavských dřevorubců, harrachovských sklářů, podhorských bramborářů, starců, žen a dětí? Ano, mnozí z nich vítali Henleina a připojení k Říši. Jen o deset let později aplaudovali Češi „v počtech rovněž nezanedbatelných“ nadšeně řečníkům „oznamujícím konec éry buržoazní, vykořisťovatelské, podvodné Masarykovy demokracie“. Vyhráli jsme válku, říká Toman Brod, a prohráli jsme mír.
On sám se jako mnozí osvobození židovští vězni přiklonil po válce ke komunismu. Bylo a je mnoho nepříjemných otazníků, s nimiž se musím vypořádat, přiznává. „Neznalost faktů mne neomlouvá. Neznal jsem, nevěděl, netušil, by byla velmi lacinou výmluvou. Já jsem totiž mohl znát, mohl zvědět, mohl si uvědomit dané skutečnosti a ovšem zhrozit se nad vyvstalou pravdou. Jenže já nechtěl znát, já nechtěl zvědět cokoli, co by rušilo mé pracně sestavené kruhy, co by zničilo mou nabytou představu o spravedlivém uspořádání společnosti a světa.“ Přiznává, že na něj nikdo nevyvíjel tlak, když dal souhlas ke spolupráci se Státní bezpečností. Měl informovat o rozhovorech s cizinci, ale nakonec s žádnými nepřišel do styku. Bál se odmítnout spolupráci v době, kdy se od něj pro jeho heretické názory odvraceli kolegové.
Po roce 1968 musel Toman Brod z Vojenského historického ústavu odejít. „Nedal jsem se na cestu pokání“, říká, „která by mne i mou rodinu uchránila od politické a občanské degradace.“ Nemohl zradit své přesvědčení, k němuž se těžce propracoval. Živil se jako čerpač a taxikář, až mu v roce 1975 byl přiřčen částečný invalidní důchod. V roce 1977 podepsal Chartu.
Odešla jsem z návštěvy u Tomana Broda s pocitem, že jsem se setkala s člověkem, který prošel peklem, a přitom na nebe nezapomněl, s člověkem, který se nebojí klást sobě i nám bolestivé otázky, a svou velikost nevyužívá k vyřizování účtů s protivníky.
Od té doby jsme se setkali několikrát. Naposledy dnes ráno ve Slávii. Ukázal mi svou novou knihu, která vyšla nedávno pod titulem: „Ještě že člověk neví, co ho čeká.“ Možná ji budu překládat do němčiny. Na obálce je jeho fotka s maminkou a bratrem, pořízená krátce před deportací do Terezína. Byl jen o málo starší než moji synové dnes. Vytáhla jsem jejich fotku, položila vedle jeho knihu, a v duchu si řekla: Takové krásné děti.
Toman Brod: Ještě že člověk neví, co ho čeká. Života běh mezi roky 1929 – 1989. Academia 2007
Toman Brod: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia 2002.
V textu jsem použila úryvky z básně Paula Celana Fuga smrti, v překladu Jana Skácela, a recenzi Petra Zídka: „Historik, který přežil Osvětim“. Lidové noviny 23.6.2007.