Dědeček křičel: „Rychle, do sklepa!“ O pár vteřin později se otřásly základy domu. Babička a děti plakaly a modlily se růženec … Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen. Inferno trvalo hodiny. Odpoledne kolem druhé vše konečně ztichlo. Úzkostlivě jste vylezli ze sklepa. Dům stál. A byl celý, až na pár prasklých oken.
Město Knittelfeld 1) bylo zahaleno do obrovského oblaku prachu. Tam, kde stály železniční dílny, šlehaly vysoké plameny k obloze.
O pár dní později jste se odvážili pěšky do města. Dvě třetiny města ležely v troskách. Tam, kde bývala hlavní ulice, zely mnohametrové krátery. I do věžové komory farního kostela se schovávali lidé, v naději, že mohutné zdi jim poskytnou bezpečí a Pánbůh je ochrání před pumami. Všichni v sutinách kostela zahynuli. I kostelnice se svými pěti dětmi.
Babi, jak to vůbec tehdy bylo? Jak to bylo, když odvedli odpůrce režimu a postižené, a už je nikdo nespatřil? Neptali jste se, co se s nimi stalo? Bylo to nebezpečné, říkalas. Měli jsme strach.
Nebyl jeden z tvých synů v SS? O tom jste nikdy nemluvili. Hermann byl krásný, blonďatý mladík. Tři z tvých synů narukovali do wehrmachtu. Poslali je na východní frontu, kde stále potřebovali čerstvé lidské zásoby. Kdo ví, co tam Hermann ve skutečnosti dělal. Nejspíš jste to sami nechtěli doopravdy vědět. Jednoho dne přišel dopis se slovy: „… padl za vlast“. Někde v dálkách Sovětského svazu. Ještě dlouho poté ses v neděli, když ostatní byli na mši, schovávala v šatníku a pohřbívala své slzy v záhybech kabátu, který byl dříve jeho.
Když končila válka, přišli Rusové. Říkalo se o nich, že rabují a znásilňují. Teta Friederike, které bylo tehdy sedmnáct let, si namazala obličej černým krémem na boty a skrývala se týdny pod postelí. Ale možná ji zachránily dědečkovy znalosti ruštiny. Byl za první světové války ve válečném zajetí v Rusku.
Když odtáhli Rusové a přišli Angličané, ulevilo se vám. Do roku 1955 patřil Knittelfeld do britské okupační zóny Rakouska.
1946 se vrátil druhý syn, Raimund, s kulkou v hlavě. Dlouho se léčil, ale nikdy se už neuzdravil. Jako dítě jsem se ho bála, měl tak pronikavý pohled.
1952 se vrátil třetí syn, Hans. Byl ve Stalingradu. Šuškalo se, že mu Rusové na Sibiři vymývali mozek a pustili ho dřív, aby v Rakousku agitoval za komunismus. Strýce Hanse jsem měla ráda, protože uměl tak zajímavě vyprávět. Jen o válce a svých zážitcích v Rusku nikdy nemluvil. Byl členem komunistických odborů, ale do kostela chodil přesto.
Pár let nato zemřel dědeček. Měli jste malé hospodářství, pár kusů dobytka, hejno slepic a zahradu. Peníze už nestačily, aby maminka chodila dál do klášterní školy. V Tyrolích, kde začal rozkvétat cizinecký ruch, hledali servírky. Tak se vypravila, aby roznášela německým turistům řízky a pivo.
Když otěhotněla, vrátila se domů. Můj otec jel za ní. U růžence ve vesnické kapli si sedl vedle ní, ale ona se kousek od něj odsunula. To se ho hluboce dotklo, vyprávěl mi později. Nicméně se krátce před mým porodem vzali.
O pět a půl let později jsme byli už čtyři, moji tři bratři a já. Hráli jsme si rádi za pilou, kde ještě desítky let po válce vyčnívala z louky velká, rezavá, nevybuchlá puma.
Začala jsem k tobě jezdit na prázdniny. Neměla jsem žádné povinnosti. Jen tu a tam jsi mě poslala nakoupit do krámu. Vůni tmavého dřeva jeho regálů si pamatuji dodnes. Četla jsem Heimatromany a lékařské romance, které jsi uschovávala v šuplících nočního stolku. U tvých rozhovorů se sousedkami jsem napínala uši. To nejzajímavější mi často uniklo, neboť se probíralo šeptem a s rukou před ústy: cizoložství a rozvod, incest a potrat, zrada a zločin.
Každý den o půl sedmé jsem musela s tebou na růženec do vesnické kaple. Možná jsem seděla tam, kde maminka, když si od táty odsedla jinam. Sedláci odříkávali nekončící litanie … Oroduj za nás, královno posvátného růžence …. k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce … ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká, Panno Maria! … a já jsem si v hlavě promítala cizoložství a zločin.
O deset let později jsi náhle onemocněla. Když jsem stála u tvé postele, vedle nočního stolku, kde jsi schovávala Heimatromany, nepoznala jsi mě. Otočila jsem se a šla ven. Několik dní poté, přesně v den mých osmnáctých narozenin v červnu, jsi zemřela. Když spustili rakev s tvým tělem do hrobu, plakala jsem celou noc.
1) Malé město v rakouském Štýrsku, kde jsem se narodila a žila do svých osmnácti let. V Knittelfeldu se nacházely želežniční opravárenské dílny , které měly ve druhé světové válce strategický význam. V rámci operace CLARION měly bombardéry 15. vojenského letectva USA, s umístěním u Foggia v jižní Italii, za cíl zničit železniční infrastrukturu a znemožnit dopravu vojenských oddílů a válečně důležitého zboží.