Můj lotyšský kolega Dens má podobný vkus a výbornou domácí filmotéku. Onehdy jsme se dívali na dánský film, při kterém se mi tajil dech.
Důvod, proč se mi líbí určitý film, není děj. Děj může být poutavý, nudný, banální, ale sám o sobě není podstatný. Podstatný je způsob jeho zpracování.
Beztak je děj dánského filmu „Festen“ rychle vyprávěn: odhalení rodinného incestu při oslavě otcových šedesátin. Tématem filmu avšak není tato skutečnost, nýbrž vše, co se musí dít, aby byl ctihodný patriarcha odhalen jako ten, kterým doopravdy je, aby i všichni ostatní přítomní hosté, členové a přátele rodiny, přestávali vytěsňovat nepříjemnou pravdu.
Když natočil „Festen“ v roce 1998, svůj první film podle zásad Dogmy 95, bylo režisérovi Thomasi Vinterbergovi teprve devětadvacet. Na tak zralý film velmi málo. Používal autentické prostředí, strohou dokumentaristickou formu, impulzivní kameru, prudký střih.
Hlava rodiny, autoritativní majitel venkovského hotelu, pořádá svou narozeninovou oslavu jako velkolepou a nezapomenutelnou událost. Vše je připraveno, hosté usedají ke stolu. Nikdo netuší, co bude následovat, když syn Christian povstane, aby se ujal slova. Brzy všichni pochopí, že na tento večer a tuto noc skutečně nikdy nezapomenou.
Místo klasického přípitku obviní starší syn otce, že jej a jeho sestru-dvojčete, která nedávno spáchala sebevraždu, v dětství sexuálně zneužíval. Toto náhle obvinění je tak nečekané a nehorázné, že ho nikdo nebere vážně. Odvíjí se z něho řada situací, v nichž se naplno projevují charaktery hlavních postav. Starší syn, úspěšný podnikatel, pokračovatel v otcových stopách, však bez otcovy sebejistoty. Dcera antropoložka, toulavá rebelka, a její černošský milenec. Mladší syn, zřejmě žijící uspořádaný život se ženou a třemi dětmi, ve skutečnosti slabošský, prchlivý opilec. Krásná, láskyplná matka, jejíž mírumilovná snaha vyhovovat všem a udržovat navenek fasádu je zrada na vlastních dětech.
Je to film o „ctnostné“, egotistické měšťácké rodině, narušené v mezilidských vztazích, a znásilňující dětskou vůli až do doby, než se všichni naučíme lhát.
Návrat k opravdovosti nastane po noci bolestivého poznání. Mladší syn, který dlouho nekriticky hájil otce, vyzývá rodiče, když se objevují u snídaně, ve víře, že všechno bude při starém: „Prosím, odejděte, abychom se mohli v klidu nasnídat.“
Ingmar Bergman prohlásil o snímku: „Mistrovské dílo“. Pro sebe mohu jen říct: tak naléhavý film jsem už dlouho neviděla.