Jsem pozorovatelem tichého dramatu, ne konzumentem upovídaného filmu. Statické obrazy, precizní kompozice, tichý symbolismus. Váhavé pohledy, náznaky gest a napjatá těla. „Ve skutečném životě pořád lžeme“, řekl režisér v jednom rozhovoru, „jakou hodnotu mají dialogy, když můžu říct o tolik víc skrze gesta a mimiku?“
Režisér hraje sám protagonistu, jeho manželka ztvární i ve filmu jeho ženu. Kolik autobiografie je v tom snímku? To není podstatné. Nebo ano? Kamera zabere detail její tváře, jejich vlasů, jejího těla. V těchto záběrech je láska.
Tvář muže neprozrazuje, jak to v jeho nitru vypadá. „Zůstaňme přátelé“, navrhuje ženě poté, co ji opakovaně zranil stručnými slovy. Manželé se každým krokem od sebe vzdalují víc. Láska zhasla, a nit, která je ještě spojuje, se brzy roztrhne.
Hlavní představitel je navenek moderní turecký muž, přijímající rovnost své partnerky. Ve skutečnosti nedokáže dát najevo své city a zůstává uvězněn v roli patriarchálního manžela. Redukovat vzkaz toho filmu na problémy v turecké společnosti by bylo málo. Vím, jaké to je, když se vztah rozpadá a smutek udusí slova.
Napětí vypukne v momentech náhlého násilí: žena vyprovokuje bezmála osudnou nehodu na motorce. Muž navštíví bývalou milenku, po neobratné potyčce jí strhne šaty z těla a srazí ji na zem. Brutálním gestem demonstruje svou (bez)moc: nutí ji sníst z podlahy lískový oříšek, který předtím z jeho ruky odmítla.
Roční období doprovázejí děj. Vítr v trávě, hra světla na povrchu působí oduševněle. Příroda nezná útěchu ani soucit pro postavy. V létě panuje nemilosrdné horko, v zimě pokrývá sníh vše živé. Příroda zůstává a stále se obnovuje, zatímco člověk je uvězněn ve své vlastní, konečné existenci.
Nuri Bilge Ceylan: Iklimler (Roční období)
Turecko/Francie, 2006