V článku „Jsme jiní, než si myslíte“ bylo mnoho pravdivého. Problém našich vztahů je v očekávání, že si po tolika letech společné historie, při tolika příbuzenských svazcích, podobnosti kultur, vkusu, charakteru přece musíme padnout do náručí. Musí to být láska na první pohled. Není. Sedíme v pasti příbuznosti, a navíc nás dělí čtyřicet let železné opony.
Praha pro mě láska na první pohled byla. Měla jsem pocit, že se vracím do minulosti: romantické uličky, staré domy s trhlinami, šarm nedokonalosti v podobě nerovných chodníků a trávy na střechách, zapadlá zákoutí a melancholická podloubí. Zajímavé bylo právě to, co jsme u nás neměli. Levné bufety s atmosférou ošumělých bazénů, drogerie, kde jsem našla staré dobré kartáče na vlasy, jež se u nás už nevyrábějí, tristní předměstí „podle dráhy jeřábů“, kde život nakonec tak tristní nebyl, vesnice, kde se čas zastavil, nebýt architektury reálného brutalismu, která utočila na stará náměstí jako pěst na oko.
Češi mi přišli přátelští, lidští, skromní. Přišlo mi, že mají pochopení pro vše lidské, pro člověka a jeho chyby. Když lide slyšeli, že jsem z Rakouska, měla jsem pocit, že se jim trochu ulevilo. Němci si snad už museli zvyknout na to, že málokdo ve světě vyskakuje radostí, když slyší, odkud jsou.
Brzy jsem si všimla, že Češi mají vynikající černý, suchý humor. Snad jen srovnatelný s anglickým. Výborně se tu bavím s lidmi, kteří se dokáží smát nejen jiným, ale i sami sobě. Češi sice rádi o sobě vtipkují, ale cizinec by neměl příliš ostře vtipkovat na jejich adresu. I český humor má svoje meze. Německý či rakouský protějšek satirického pořadu „Alles Gutte“ by zde nenarážel na velké pochopení.
Vlastnosti, které se mi méně líbí, jsou zajisté i produktem deformace komunistickým režimem. Nedůvěra, mrzutost, malomyslnost, provincialismus, pasivita, nedostatek zásadovosti neboli dost rozvinutý oportunismus. Jako malý národ trpí Češi latentním pocitem méněcennosti, což vede k občasnému přehánění důležitosti vlastních dějin a „národních“ zájmů.
O nadměrném výskytu závisti, kterou Češi sami označují jako svou nejhorší vlastnost, nejsem tak přesvědčená. S ní se potkáte v mnoha zemích. Česká závist je nejspíš reminiscence na rovnostářství, které bylo ve společnosti silně zakořeněno.
V článku Respektu bylo zmíněno, že Češi neradi mluví o problémech. To můžu potvrdit. Temelín je jen jeden příklad.
Učila jsem němčinu na baště přívrženců jaderné energie, vzdělávacím ústavu budoucích pracovníků a provozovatelů jihočeské elektrárny. Docent vážené fakulty jaderně-fyzikálně-inženýrské v mé přítomnosti ze skřínky rád vytahoval kamínky podobající se vystydlé lávě a prohlásil šibalsky, že se jedná o radioaktivní látky. Domníval se, že jako Rakušanka mám panický strach ze všeho, co by mohlo být radioaktivní. Bylo to milé.
Moje pokusy diskutovat se studenty o Temelínu či všeobecně o použití jaderné energie selhaly. Studenti se na mě dívali, jako bych byla agitátorka hornorakouských matek anebo prostoduchý blázen. K jejich obhajobě musím uvést, že to téma bylo jiné než dialogy ve starých učebnicích jazyků, na které byli zvyklí. Témata jako „Mám si v tom obchodním domě koupit žluté nebo zelené boty?“ či „Tento víkend jedeme na chatu a pečeme s babičkou bábovku“ jsou sice úchvatná, ale pro společnost poněkud méně důležitá.
Trvalo mi nějaký ten čas, než jsem pochopila, že se studenti bojí toho, že by mohli říct „špatný“ názor. Zřejmě byli přesvědčeni, že to celé nemůže být nic jiného než potměšilá hra: názor odlišný od mého vede ke špatné známce v němčině. Přitom platil opak. Kdo byl schopen v cizím jazyce přesvědčivě přednést názor, byť zcela opačný od mého, a reagovat konstruktivně na argumenty, dostal známku nejlepší.
Diskuze není konfrontace, kdo s koho. To je infantilní boj. Diskuzi pojímám jako dialog, kde nejde o to porazit nebo zesměšňovat protivníka. Mě zajímají pohnutky, které vedly druhou stranu ke svému názoru. Právě o ošemetných, choulostivých tématech, na něž není jednoduchá odpověď, se mluvit má. Tvrzení, že nemám „dost informací“, abych mohl mít nějaký názor, není omluva. Přesně tuto větu jsem tu ale opakovaně slyšela. Skutečnost, že neznáme detaily ochranných opatření proti úniku radioaktivity z jaderných zařízení, přece nemůže znamenat, že nebudeme mluvit o zásadních otázkách, které využití jaderné energie vyvolává. Nikdy nebudu mít „dost informací“ o tématech, o kterých se podle mého názoru mluvit má. Problém je jinde. Po roce 1968 začala v zemích západní Evropy veřejná debata o velkých společenských tématech, od legalizace potratu po jadernou energii. Tady začala normalizace a vše bylo víc než dvacet let drženo pod pokličkou.
Hodně věcí v české společnosti mi není lhostejných, protože se už cítím jako její součást. Mám Čechy ráda, ne proto, ale přesto, že jsme si dost podobní. Je známo, že to, co nám u blízkých vadí nejvíc, je něco, co máme i v sobě. Znovupřibližování bez nereálných očekávání potřebuje čas. Jednoho dne si ale začneme uvědomovat, že něco z té – po pádu železné opony tolik citované – „Mitteleuropa“ přece přežilo.
V tom smyslu chápu i nedávný kompliment od české kamarádky. „Angelo“, řekla, „zapomněla jsem, že jsi vlastně Rakušanka. Pro mě jsi jedna z nás“.