Soudit je snadné. Moralizovat též. Vnímat, naslouchat a přijímat bez soudů je to nejtěžší ze všeho. Tento film to dokáže. Co my víme o strachu žen, které jinou možnost nevidí?
Film není o zásadní otázce svědomí, ale o všem, co je s ní spojeno. Je to film o strachu. Málokdy jsem na plátně viděla stav lidského strachu zobrazen tak hmatatelně, znepokojivě, a konkrétně. Bez krve a násilných záběrů.
Čtyři měsíce, tři týdny, dva dny. Tak dlouho je Gabita už těhotná. Nevíme, s kým přišla do jiného stavu a proč si dítě nechat nechce. Je studentka, a žije v tristním Rumunsku na konci Ceausescovy éry, v době, kdy byly potraty přísně zakázány a trestány.
Diváci ze západu sledují stále s poněkud voyeristickým zájmem snímky o deprimující atmosféře socialistického státu, kde panují nedůvěra a kontrola, kde je život sledem ponižujících událostí, a člověk vydán zvůli systému. Tady v Praze to nebude pro diváky nic nového.
Gabita má na koleji kamarádku, která ji pomáhá. Otilia si najme hotelový pokoj a kontaktuje člověka, který má zákrok tajně provést. Profesionálního andělíčkáře, potratového řemeslníka jménem Bebe.
Komorní scéna v hotelovém pokoji působí až nesnesitelně stísněně. Bebe konfrontuje studentky se svým jednoduchým účtem: za zákrok nechce peníze, nýbrž sex. Od obou. Výměnou laskavostí to nazývá.
Děsila jsem se toho, co vše ještě přijde. V jednom jediném záběru nás konfrontuje film přímo s potratem: během nekonečných deseti vteřin vidíme plod, napůl zavinutý do ručníku, na dlažbách hotelové koupelny. Kamera ponechává divákovi obraz, který si musí vzít domů sám, bez morálního či emočního návodu na použití.
Gabita přežije, zatímco Otilia běhá s plodem v kabelce po nočních ulicích Bukurešti, aby našla místo, kde ho může zlikvidovat. Plán se hrůzně podařil, a zároveň selhal. Za nemožných podmínek udělaly tyto dvě ženy něco, o čem už nikdy nebudou chtít mluvit.
Co my víme o jejich strachu a zoufalství.
Cristian Mungiu: 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
Rumunsko, 2007.