Občas jsi nás i uhodila. Když jsi měla špatný den, stačila maličkost, rozlitá šťáva, drzé slovo, aby ses proměnila ve vzteklou fúrii.
Ještě horší to bylo, když jsi plakala. Schovávaly jsme se ve skříni, mladší sestra mi vyděšeně strčila hlavu do náručí. Měly jsme strach, abys neodešla, jako tatínek, a nenašla si nové, hodnější děti.
Jednoho strašného dne jsme chtěly utéct k tátovi. „Tak jděte!“ vyzvala jsi nás ledovým hlasem, „uvidíte, ten vás taky nebude chtít.“ To „taky“ mě bodlo u srdce. Začala jsem tě nenávidět.
Tehdy jsem nic nevěděla o tvé samotě, o tom, jak se člověk cítí, když ztratil půdu pod nohama. Nevěděla jsem nic o šéfové, která tě šikanovala, o tvém strachu, abys nepřišla o práci a měla nás z čeho živit. Nevěděla jsem nic o výtkách tvých rodičů, kteří se styděli za rozvedenou dceru. Tehdy byl rozvod ostudou, a lidé se snažili udržet dekorum za každou cenu.
Tatínek byl mým hrdinou, a když jsi říkala, že na nás nechce platit, byla jsem si jistá, že ho chceš jen pomlouvat. Pro to, že si občas ani o jediném dohodnutém víkendu v měsíci na nás nenašel čas, jsem si vymýšlela tisíc omluv. Pro tebe jsem žádnou omluvu nenašla. Za to se stydím dodnes.
Nevím, jak jsi všechna ta léta přežila. Kde jsi našla peníze na to, abys nám zaplatila soukromou školu a hodiny klavíru. Chtěla jsi, abychom měly aspoň dobré vzdělání. Musely jsme se brzy osamostatnit, vydělávat si samy na kapesné. Vlastně jsem ti za to vděčná. Stala jsem se silnou a nezávislou.
Ale tehdy jsem si opravdu přála jinou maminku. „Můžete mi vůbec kdy odpustit?“ zeptala ses před několika lety, a najednou jsem pochopila, že jsi sama chtěla být jiná. „Není co odpouštět,“ řekla jsem, „co bylo, to bylo, s tím musíme žít, udělala jsi, cos mohla.“ Potom jsme brečely.
Už ti nemám nic za zlé. Jsi přece jedinou matkou, kterou mám. Všichni máme jen určitou dávku síly. Hlavně nevím, zda bych to já na tvém místě zvládla lépe.
Příběh mé kamarádky M.