Základní komfort, dobrá poloha a dostupné nájemné mi v mladých letech k šťastnému bydlení stačily. Stoicky jsem snášela pohled na ohavné tapety a zvuky udýchaných milostných her spolubydlící, když byl její přítel na návštěvě.
Dnešní sousedé nás podobnými zvuky neobšťastňují. Za jejich stěnou panuje hrobové ticho. V našem bytě ale řádí dva kluci v nejlepších letech a řítí se z jednoho pokoje do druhého jako domácí tsunami. Byt se zmenšuje úměrně k jejich růstu. Jednoho dne nás napadlo, že bychom si mohli pořídit dům. Kluci by mohli mít zvíře a zahrada by dětským a zvířecím členům rodiny poskytla výběh.
Jednu variantu jsem hned vyloučila: honosnou rezidenci na zeleném poli nebo v milionářské vesnici. Nehledě na to, že nemám tolik peněz, připadá mi, že okázalost je něco pro lidi, kteří potřebují léčit svůj mindrák. Podnikatelské baroko devadesátých let se svými balustrádami, dórskými sloupy, sádrovými lvy, bazénem a venkovním krbem je pro mě vrchol nevkusu.
Další variantu jsem hned nevyloučila, ale chovám k ní výhrady: typové domy developerských společností. V rubrice „Rustikál“ nebo „Senátor“ najdete i v jejich katalozích navýsost půvabné modely.
O něco levnější jsou řadové domy. Navštívili jsme jednu novou lokalitu, a přiznávám, že mi z pohledu na řady třiceti stejných domů bylo trochu nevolno. Nebudou se i obyvatelé těchto architektonických klonů časem podobat jako vejce vejci?
Zůstaly dvě varianty: koupit pozemek a postavit si dům podle vlastních představ nebo zrekonstruovat starší. Obě mají něco do sebe, a obě stojí dost peněz.
Nejprve jsme se snažili vyjasnit si představy o lokalitě. Jako mnozí nechceme zcela ztratit kontakt s hlavním městem a odejít do místa, kde lišky dávají dobrou noc. Nic proti tomu, ale věk na odchod do samoty ještě nenastal. Můj manžel bude pravděpodobně nadále pracovat v Praze, a představa, že se z dobrého představení v pražském kině a posezení s přáteli u sklenice bez vína jinak než autem, stěží dostanu domů, není zrovna žádoucí. Pod dobrým spojením do centra si nepředstavujeme to, co realitní kanceláře obvykle inzerují: v praxi se totiž často ukáže jako nekonečné popojíždění v dlouhých kolonách a stání v zácpách. K tomuto ekologickému šílenství nechceme přispívat. Dobré spojení do Prahy je vlak. Do některých příměstských lokalit vlak sice jezdí, ale nabízený dům je od nádraží hodně daleko. Jedním z klíčových kritérií při hledání nemovitosti byla proto blízkost k nádraží a pravidelné vlakové spojení. Rozvoj Prahy počítá s posílením vlakových spojení do periferie, a jednoho dne bude jezdit S-Bahn do centra.
V první fázi jsme se zaměřili na starší domy, které potřebují rekonstrukci. Postavit si nový dům nám přišlo jako fantasmagorický nápad, a najmout si vlastního architekta něco pro vyšší vrstvy a snoby. Dnes vím, že opak je pravdou: pokud nechcete za své peníze mít nekoncepční slataninu, obraťte se na architekta.
Při surfování na internetu jsem narážela na všelijaké nemovitosti. Romantické, polorozpadlé stavby se zarostlými zahradami. Domy s bujícími přístavbami. Domy, jež majitelé necitlivou přestavbou znásilnili. A smutné domy s prázdnými okny, kde dlouho nikdo nebydlel.
Když jsme si uvědomili, kolik by nás mohla stát investice do kvalitní a vkusné rekonstrukce starého domu, kajícně jsme se vrátili na stránky Central Group nebo k nabídkám rychle postavených řadových domů z devadesátých let. Konec konců – co je špatného na Progres 7 nebo Klasik 5?
Až jsme narazili na domek v Kolovratech. Kvůli výbornému vlakovému spojení do centra Prahy jsme tuto lokalitu měli už dlouho vyhlídnutou. Sama bych nepřišla na nápad koupit menší domek ve špatném stavu, zbourat ho a postavit si nový. Tento nápad měla mladá architektka Markéta, s níž mě seznámila kamarádka. Přestavba domku se z různých důvodů sotva vyplatí. Parcela, na níž stojí, není kus developerem rozporcovaného pole na okraji civilizace, ale pozemek uprostřed organicky vzniklé obce. Je sice dost malý, ale o velkou zahradu bychom se beztak nedokázali starat. Z oken budeme mít výhled na dva staré stromy. Nádraží je za rohem. Každou hodinu jezdí několik vlaků, a za dvacet minut jste na hlavním nádraží. V dlouhých hodinách diskuze s Markétou jsme zjistili, že lze za relativně rozumné peníze postavit krásný a účelný dům v souladu s duchem místa. Co víc si přát?
Samozřejmě mám strach. Čeká nás hypotéka na patnáct, možná dvacet let. Nestaneme se otroky banky? Občas se v noci probudím a ptám se: potřebujeme ten dům doopravdy?
Kromě ryze rodinných důvodů mluví v prospěch investice kurs české koruny vůči euru. Jeho současný vývoj je pro většinu Čechů důvod k radosti, ale pro mě je tak silná koruna mírnou katastrofou: můj příjem v eurech ztratil spolu s mými úsporami v posledních letech takřka třetinu své hodnoty. Než se zcela rozplynou, měla bych je vložit do něčeho stabilnějšího.
V praktických věcech jsem poměrně racionálně uvažující člověk. Ale koupit pozemek a postavit si dům není praktická záležitost. Je to trochu šílená věc jako sňatek: dlouhodobý závazek, kdy netušíte, co vás čeká. Manželství s Romanem jsem zatím nelitovala. Snad nebudu litovat ani zítřejšího podpisu.