„Pojedete s námi na stanici, paní. Na výslech.“ Na otázku, jak dlouho to bude trvat, neznal odpověď. Měla jsem totiž před sebou ještě pět hodin cesty. Na stanici mě posadili do malé, po obou stranách uzavřené předsíně a nechali čekat.
Víc než hodinu se nic nedělo. Přes okénko jsem pozorovala policisty ve služebně, jak se mezi sebou baví a čas od času na mě pohlížejí. Seděla jsem jako na jehlách a začalo mi docházet, jak se člověk cítí, když je vydán napospas státní moci, která to s ním asi moc dobře nemyslí.
Jediná stopa možného podezření mě vedla k návštěvě českého policisty u manžela v Praze, která se konala v létě před několika měsíci. Tou dobou jsem byla na jazykovém kurzu v zahraničí. Po návratu mi manžel předal ručně psaný papír, který mu policista zanechal. Byla to krátká návštěva. Policista se s ním bavil deset minut na ulici před domem. Ukázal mu snímek našeho auta u německé pumpy s tím, že tam asi nebyl zaplacen benzin. Prý to máme nějak vyřešit. Manžel se zmínil, že auto jsem v té době řídila já, neboť jezdím pravidelně přes Německo. Policista mu dal papír s několika trochu nemotorně napsanými údaji: název německé obce, datum, množství benzinu, peněžní částku, telefonní číslo se dvěma jmény, bez bližších informací o povaze tohoto kontaktu. Manžel neviděl žádný důkaz, ani nepodepsal protokol o výslechu.
Od poloviny roku 2006, kdy jsme se s rodinou vrátili z Lucemburku do Prahy, pracuji v Lucemburku na částečný úvazek. Mám pracovní týdny a mám volné týdny. Sedm a půl hodinovou cestu jsem za tu dobu absolvovala snad osmdesátkrát. Nebyla jsem si vědoma žádného provinění, a proto jsem celou záležitost považovala za omyl. Pokud bych někde opravdu zapomněla zaplatit, jistě by se mi policie znovu a osobně ozvala, neboť manžel jim sdělil, že se ze zahraničí brzy vrátím, anebo by mi poslala bližší informace. Ručně napsaný papírek bez hlavy a paty jsem za oficiální sdělení nepovažovala. Bohužel jsem na uvedené číslo nezavolala, čehož lituji dodnes.
V následujících měsících se nade mnou začala v Německu stahovat černá mračna. Bylo zahájeno trestní řízení, aniž mi to bylo sděleno. Při výslechu na stanici mi policista jen stručně oznámil, že jsem obviněná z trestného činu podle §263 trestního zákoníku: „Podvod u čerpací stanice.“ Důkaz předložen ani zmíněn nebyl.
Při výslechu jsem se snažila zrekonstruovat, co se ten den na začátku června v podvečer u bavorské pumpy asi stalo. Málokdo si přesně pamatuje, co před půlrokem dělal, co koupil, kam šel. S nejlepším vědomím a svědomím jsem sestavila pravděpodobný scénář, jak k nezaplacení mohlo dojít. Naplnila jsem nádrž, šla do obchodu, koupila si něco jiného, možná dárek pro děti, možná jsem si dala i kávu, bavila se se spolujezdci a posléze u pokladny zapomněla zaplatit palivo. Po pracovním dni a dlouhé cestě jsem mohla být i unavená nebo rozptýlená. Nikdo se mě u pokladny na nic neptal, mohla jsem nerušeně odjet.
Zdůraznila jsem, že pokud k něčemu takovému došlo, nejednalo se o úmysl, ale o omyl, kterého lituji. Odřídila jsem několik set tisíc kilometrů, a u všech pump jsem řádně zaplatila. Moje snaha najít možné vysvětlení, se později ukázala být chybou, což jsem v té chvíli ovšem netušila. Myslela jsem si naopak, že upřímnou snahou pomůžu do celé záležitosti vnést světlo. Policista se několikrát vracel k detailním otázkám, chtěl znát přesný sled událostí u čerpací stanice. Po hodině a půl byl výslech u konce.
Neumím si představit, jakým způsobem by proběhl, kdybych neuměla německy. Z jiných svědectví je známo, že se policie nenamáhá najít tlumočníka pro cizince, kteří německy neumí. Výslech je veden krkolomnou němčinou, a lidé musí podepsat dokumenty, kterým nerozumí. Je jim naznačeno, že když nepodepíšou, nikam nepojedou.
Po podpisu protokolu o výslechu byl i mně podstrčen další dokument. Netušila jsem, zda mám možnost ho nepodepsat. Jeho právní důsledky nebyly na rubu uvedeny v plném rozsahu. Policista jen nekompromisně prohlásil: „Podepište to.“ Jednalo se o „jmenování opatrovníka“, policejního úředníka, který má za mě přijímat spisy. Nemám v Německu bydliště a do zahraničí se prý nic neposílá. Případné promeškání lhůt v důsledku zpoždění jde na můj úkor. Jinými slovy: zapomene-li opatrovník přeposlat mi dokument, nebo zdrží-li ho pošta, mám smůlu.
Podepsala jsem, protože to jediné, po čem jsem po třech hodinách na stanici toužila, bylo konečně odjet. Čekal na mě platící spolujezdec, měli jsme před sebou dlouhou cestu, podmínky na silnici nebyly zrovna nejlepší a další den jsem musela do práce. Do Lucemburku jsme dorazili o půl třetí ráno.
Hned poté, co jsem našla papírek z návštěvy českého policisty u manžela, zavolala jsem na uvedené číslo. Jednalo se o správcovskou společnost německých pump. Uhradila jsem dluh včetně vysokých administrativních poplatků (přes 300 eur) a poprosila, aby tato okolnost byla sdělena policii. Doufala jsem, že svou výpovědí a uhrazením dluhu jsem nepříjemnou záležitost sprovodila ze světa.
Nikoliv. Trestní řízení pokračovalo. Hrozí mi dokonce záznam do trestního rejstříku. Několik dní jsem se snažila telefonicky zjistit, proč a jak tomu mohu zabránit. V ruce jsem měla jen zmíněný papírek a „jmenování opatrovníka,“ kde nebylo uvedeno ani jeho telefonní číslo. Když jsem ho konečně vypátrala, sdělil mi, že žádné dokumenty pro mě nemá, ale před sebou má „dopis“ od mého manžela. Pokud mám nějakou stížnost, mám se obrátit na českou policii. Státní zástupce prý už připravuje trestní příkaz.
Jaký dopis od manžela? Na pražské policejní stanici jsem chtěla vědět, co sepsali a do Německa poslali. Velmi neochotně mi bylo sděleno, že dotyčný policista u nich už nepracuje a že mi nemůžou nic říct, neboť se jednalo o šetření v trestním řízení. Po pouličním rozhovoru s mým manželem policista zřejmě na stanici sepsal a do Německa poslal něco, co jsme nikdy neviděli.
Při telefonátu se státním zástupcem na norimberském soudu, který má mou věc na starosti, jsem se poprvé dozvěděla o existenci nějakého důkazu. Z kamerových záběrů prý vyplývá, že jsem do prodejního prostoru stanice vůbec nevešla a nikdo jiný za mě benzin nezaplatil. Moje výpověď u výslechu nemohla vyvrátit domněnku podvodného úmyslu, na němž se zakládá skutková podstata trestného činu. Zaplacení dluhu též nepomohlo, neboť nastalo až po výslechu.
Byla jsem v šoku. Doposud jsem měla za to, že žijeme v právním státě, kde má občan možnost se účinně bránit. Dnes si myslím, že jsou konstelace, kdy občan tuto možnost nemá. Spustila se policejní a justiční mašinerie a já ji nemám šanci zastavit.
Moje jediné skutečné pochybení spočívalo v tom, že jsem nevolala hned na uvedené telefonní číslo. Od té doby se snažím mírnit důsledky tohoto opomenutí. Přijala jsem odpovědnost a uhradila dluh, aniž bych viděla důkazy o nezaplacení. Provolala jsem nemalé částky do Německa. Jsem ochotná zaplatit pokutu, ale nechci mít záznam v trestním rejstříku. Musela jsem si na místě najmout německého právníka, který nahlédne do spisu, pomůže mi hájit moje práva a proti případnému trestnímu příkazu podá odpor. Poslal mi tučnou zálohovou fakturu.
V té věci nejde o omyl, který se může stát každému: zapomenete zaplatit benzin u čerpací stanice. Jde o konstatování podvodného úmyslu. Kdybych u deseti pump nezaplatila, byl by podvodný úmysl pravděpodobný. Předpokládat ho u člověka bezúhonného, který nemá dluhy ani finanční potřebu ukrást benzin a u všech jiných pump řádně zaplatil, mi připadá scestné.
Nemohu akceptovat, že bude konstatováno něco, co není pravda. Trestní příkaz s následným záznamem v trestním rejstříku by byl vydán na základě něčeho, co neodpovídá skutečnosti.
Podvodný úmysl jsem neměla.
P.S. Do basy mi pošlete blogerskou vánočku s pilníkem.
Související článek: „Šikana v Schengenu “