Ten široký úsměv platí na každého, kdo vystoupá pár schůdků nahoru do malého zelinářství, a z očí mu při každé návštěvě září upřímná radost. Kdyby jeho pohyby nebyly tak koordinované, mohl by i nezaujatý pozorovatel lehce dojít k závěru, že je opojen nějakou zvláštní látkou.
K jeho obchůdku mám o pěkný kus dál než k supermarketu Robert. Ten je za rohem, nový, čistý, přiměřeně navoněný a temperovaný, a většinou tam hraje stejná hudba. Před akčním zbožím varují barevné cedulky, ve výšce na šňůrách navlečené a připomínající tibetské modlitební vlaječky: Pozor! Nové nižší ceny!
Ráno, když odevzdám děti ve školce, jdu si pro kapučíno z automatu, koupím rohlíky, odložím košík u časopisů a začnu na chvíli studovat titulní stránky vystavených publikací. Přiznám, že občas i v něčem listuji, a když už postávám moc dlouho, aniž bych si časopis vybrala, cítím na sobě káravý pohled od paní z nedaleké pokladny, a zahanbeně postoupím dál. Potřebuji ještě jablka a rajčata, a právě v této chvíli vzpomínám na svého zelináře. Rychle ukončím nákup a vydám se jeho směrem.
Jeho obchůdek je o pár set metrů dál, ale ujít ten kousek za to stojí. Pokaždé, když kráčím nahoru do krámu, těším se na ten široký úsměv. A pokaždé se s ním potkám.
„Dobrý den!“ vítá mě. „Jak se máte?“
„Dobře. A co vy? Co je nového?“
Hraje tam podivná hudba z magnetofonu, a většinou panuje lehce mrazivý chlad, prý aby zelenina vydržela. Dveře zůstávají otevřené. Nevím, jak to v zimě vydrží on.
Bedny od zelenin nejsou tak symetricky naskládané jako v Robertu. Zelenina není tak vzorně ke koupi aranžována. Jablka a rajčata nejsou tak lesklá a barevná jako v Robertu. Nebo je to jen klam, vyvolán strategicky umístěnými spoty?
Můj zelinář nemá úplný sortiment, některé druhy chybějí. Vyberu z toho, co má. Doporučuje cherry rajčata a pór, ten je dnes vynikající. Trpělivě čeká, až mám vybráno. Pomáhá mi skládat náklad do batohu.
Přes schody se namáhá stará paní, zelinář ji vezme v podpaží. „Dlouho jsme se neviděli! Kde jste byla od Vánoc? Všechno v pořádku?“ Pomáhá ji s nákupem a odnáší tašku ven. Koupila jen dva banány a jeden pomeranč.
Nedá mi to, musím se konečně zeptat.
„Jak je možné, že se na každého usmíváte, že máte pořad tak dobrou náladu?“ Překvapeně se odmlčí, načež pokrčí s úsměvem rameny. „Mám prostě rád svou práci!“. Jeho úsměv je opravdu nakažlivý.
Dáme se do řeči. Vypráví, že byl předtím nezaměstnaný. Potom dostal nabídku převzít tento obchůdek. Malé zelinářství není výnosný obchod, naopak. Nedaleko svítí v nepřehlédnutelně modro-žlutých písmenech nový Robert, a o pár kilometrů dál dokonce obrovský Fresco. Lidé nakupují čím dál tím častěji v hypermarketech, kde je prý všechno levnější, a výběr nesrovnatelně větší. Jednoho dne budeme jezdit do hypermarketů i pro rohlíky. Až kapitalismus bude tak daleko, že obchody nebudou na dohled z naších oken.
„Nevím, jak dlouho to tady ještě utáhnu“, říká mi při odchodu. „Mám nápad“, odvětím. „Něco o Vás napíšu“. „O mně?“ ptá se nevěřícně. „Ano, o Vás“. „A co?“, nyní už trochu zneklidněně. „Že se na každého zákazníka usmíváte, že pomáháte starým babičkám, že jste široko daleko nejvlídnější zelinář.“
Usmál se úplně jinak.
A jeho oči se plaše rozeběhly po malé místnosti, přeplněné zrajícím ovocem a naštosovanou zeleninou.