Trojice jako konstelace může být u dětí fatální. Vždy je to dva proti jednomu. Jakkoli panuje mezi dvojčaty rivalita nezkrotná, drží spolu jako Singapurci, jakmile ten třetí porušuje pravidla.
Toho se Honzík dopouštěl. Jáchym má adventní kalendář s čokoládovými figurkami, z kterého každé ráno pečlivě vybírá číslo dne. Honzík mu snědl figurku Štědrého dne, ačkoliv ten den ještě nenastal. K jeho obhajobě musím říct, že měl hlad. To je stav, kdy i dospělí jednají nepříčetně. Omyl, který se nám dospělým zdá zanedbatelný, může pro děti znamenat těžké pochybení. Trochu dusno bylo už předtím, a tak stačila maličkost, aby Honzík upadnul v nemilost.
Děti jsou neúprosně důsledné ve svých verdiktech. Vrhli se na viníka a málem ho lynčovali. Zbytek odpoledne jsem se snažila rozřešit spor a horké hlavy uklidnit. Marně. Honzík byl v klatbě. „Už nejsi náš kamarád!“
Několikrát se za svůj prohřešek omluvil, a slzičky mu tekly přes tváře, když prosil: „Ale vy jste mí jediní kamarádi! Prosím, prosím, chci zůstat váš kamarád!“ Bylo mi ho upřímně líto. Což mé syny samozřejmě popudilo ještě víc. Vychutnali si svou moc. Sebelepší mediátor by v tu chvíli neuspěl. Honzík odešel zcela zdrcen.
„Ale vždyť se omluvil!“ namítala jsem, když i po jeho odchodu nadávali dál. „Měli byste mu odpustit.“ Odpustit? Můžu od sedmiletého dítěte odpuštění vůbec očekávat?
Dělat chyby je normální. Neznamená to, že něco není v pořádku. Znamená to, že jsme lidé. Můžu od dětí očekávat, že to chápou? Z kázání se děti neučí, ale z modelových situací. Umíme my, rodiče, přiznat své chyby a druhému se omluvit? Nestačí vysvětlit, musíme jít příkladem. Netrváme častěji na svém, místo abychom hledali cestu ke smíření a odpuštění?
Ty, které nejvíc milujeme, také nejvíc zraňujeme. Ve vztahu si zůstaneme hodně dlužní, zranění jsou nevyhnutelná. Umět odpouštět znamená v konečném důsledku odpouštět i sobě, a smířit se s vlastními nedostatky.
Rychle se smířit je falešné, neboť vše má svůj čas, i hněv a zklamání. Nemohla jsem očekávat, že Honzíkovi bude odpuštěno hned. Adventní kalendář se stal katalyzátorem všech chyb, kterých se do té doby dopouštěl. I proto bylo tak těžké si možnost odpuštění vůbec připustit.
Neměla jsem velkou naději, když jsem večer před spaním ztratila ještě pár slov. Možnost odpuštění se setkala s rázným odmítnutím. Podobenství o ztraceném synu, krásně převyprávěno v dětské bibli, zůstalo bez reakcí. Ovšem, je to pouhé kázání.
Další den nebyl Honzík ve škole. Dva dny poté se Jáchym při návratu ze školy lišácky usmíval. Na můj dotaz jen řekl: „Honzík přišel do školy.“ A dál? „Odpustil jsem mu.“ To jsem nečekala.
„O přestávce jsem mu řekl: Odpouštím ti. Jsi zase můj kamarád.“
V tu chvíli on znovu nalezl svého kamaráda a já byla svému synovi opět mnohem blíž.