Vyzkoušejte si je. Nerad prodávám něco, co nefunguje. Pojďte blíž, kluci, mám tady dvě sekery, rytířské, ty se vám budou líbit. Co koukáte? No tak, pojďte sem. Nemusíte se mě štítit, jsem normální, i když mám jenom jednu ruku. Já vím, ten pahýl nevypadá pěkně. Jak se mi to stalo? To už je dávno. Abych vám to pověděl, museli bychom mít víc času. Zašli bychom na večeři, dali si lahvinku vína, a pak bych vám to všechno vyprávěl.
Stalo se to v šestaosmdesátém. Tehdy jsem pracoval v průmyslové kovárně. Byl jsem mladý, silný jako býk. Nedával jsem pozor, a pak se to stalo. Tlaková hadice, šlehla mi na ruku, několikrát za sebou. Když jsem přišel k sobě, od zápěstí dolů mi ruka visela jako hadr, prsty jsem měl úplně na maděru. Nedalo se nic dělat, museli mi ji vzít.
A víte, co bylo nejhorší? Ne ta ruka. Nejhorší bylo to dítě. Měl jsem tenkrát holku, byla těhotná. Když se dozvěděla o té ruce, šla na potrat. Poslechla svou matku, která jí řekla, že přece nebude mít dítě s kriplem. Rozešli jsme se. To dítě bylo moje. A ona ho zabila. Holku, která ve všem poslechne mámu, bych stejně nechtěl. I když … měl jsem ji rád.
Co jsem dělal potom? Pořídil jsem si zbrojní pas. Střílení mi jde dobře. Na střelnici dávám víc než polovinu do černýho. Pěkně ve stoje. Nabít, natáhnout a stisknout. Ne, nikomu jsem nic neudělal. Hlídal jsem různé objekty, podniky a tak.
Jestli mám rodinu? Ne, nemám. Proč se ptáte? Není něco v pořádku s vaší rodinou? Jste tu s dětmi sama. Kde máte manžela? Já bych vás takhle samotnou jezdit na Karlštejn nenechal. Ale vy byste mě nechtěla.
Ne, nestěžuju si, opravdu ne. Nejsem zahořklý. Tenhle krámek mám už osmý rok. Dá se z toho žít. Nejsou to velké peníze, ale mně to stačí. Nemám vysoké nároky. Obchodů je tu hodně, každej prodává to samý. Suvenýry, trička, žejdlíky. Sto třicet krámů na kilometr a půl. Když přijde někdo s něčím novým, druhý den to mají všichni.
Nejvíc mi vadí Italové. Jsou hrozně rozeřvaní. A kradou. Ano, Italové kradou. Hlavně ti z jihu, z Kalábrie. Chcete vědět, jestli jsem tam už byl? No jistě, autem, a sám. Řídím dobře, jednou rukou. Dva tisíce kilometrů v kuse. Umím i italsky. „Per questa strada il castillo, per questa strada!“ Italů je tu opravdu hodně. Nemám je rád, jsem na ně alergický. Párkrát jsem jim musel jednu vrazit.
Odkud jste? Máte zvláštní přízvuk. Tipoval bych to na východ. Neurazil jsem vás? Vy jste z Rakouska? To bych neřekl. Provdala jste se sem. Když jste přišla, tak jste manžela ještě neznala? Přestěhovala jste se sem jen tak? Jste první člověk, kterého znám, co šel za horším, a ne za lepším. V Rakousku jste se mohla mít líp. Nelitujete, že jste tady? To mě překvapujete.
Vlastně je mi to sympatické. Člověk, který nejde za penězi. Jasně, peníze nejsou to hlavní. Ani pro mě ne. Zítra si vezmu volno, zavřu krám a … víte, co mi chybí? Nějaká ženská, se kterou bych si mohl povídat, která by na mě večer čekala, která by mě měla ráda. Takhle přijedu domů, bydlím na vesnici, kousek odsud, a jsem sám. Ale nestěžuju si. Takový je život.
Příběh Jiřího z Karlštejna.