Koncem srpna jsem jela s dětmi do Štýrska, mého rodného kraje, kde se střídají hory s loukami, rozsáhlými lesy a volně se krouticími řekami. To první, na co se těším, když vystoupím po cestě z auta, je aromatický vzduch a vůně čerstvé trávy z horských luk. Hluboce se nadechnout. Horský vzduch mého dětství je okořeněn kmínovým chlebem a sytý jak štýrský sýr.
Hory mi občas v nové vlasti chybí. Jsem zvyklá setkávat se s nimi, nejen na obzoru. To, co nazýváte hory, jsou kopce. Líbezné, zelené, krásně zalesněné kopce. Hory transponovat nejde, ale na zpáteční cestě jsem přemýšlela o něčem jiném, co bych si mohla vzít domů: dovolenkový životní postoj.
Nemám ráda dovolené, které jsou do posledního detailu organizované. Proto se autobusovým zájezdům a podobným výpravám vyhýbám. V minulosti jsem se většinou vydávala na vlastní pěst do zemí, jejichž jazyk jsem se zrovna učila, a bydlela u místních, abych poznala mentalitu a způsob života. Od té doby, co mám děti, je to trochu komplikovanější, ale na druhé straně jsou to právě ony, které nás učí být flexibilní, spontánní a plní radostného očekávání.
Přesně to nám ve všedních dnech občas schází. Správná dovolená je vlastně ztráta kontroly. Dobrovolně se vzdáváme rutiny a jistoty, které doprovázejí každodenní život. Vystavíme se velkému počtu nepředvídatelných, potenciálně i nepříjemných situací. Nemluvím o nejhorším scénáři: děti pozvracejí auto, penzión, v němž máte bydlet, ještě nebyl postaven, a následující vleklý spor s cestovní kanceláří nezná konce. I standardní dovolená přináší řadu nestandardních situací, které by nás doma nejspíš vyvedly z míry a pěkně rozladily.
Začíná to v den odjezdu. Jen šílenec by za normálních okolností vstával tak brzo, tahal se s taškami, kufry a dalšími zbytečnostmi, hodiny čekal ve frontě na letišti či v tunelech rakouských dálnic, v horku a namačkán do auta s rozpustilým potomstvem. U cíle se setkáme v lepším případě s laskavou lhostejností, v horším s vágním pohrdáním místního obyvatelstva. Postel je méně pohodlná než doma. Jídlo není vždy prospěšné zdraví, za to je dražší. Sousedé jsou hlučnější. Snažíme se vyhrát boj o místo na pláži nebo ve Strandbadu, a bojujeme dál proti slunci a větru. A to vše se nám náramně líbí.
Místo abychom se začali stresovat, oživíme a překonáváme sociální, jazykové, logistické a gastronomické překážky s úsměvem. Samozřejmě pomáhá, že nemusíme pracovat a počasí je většinou lepší než doma. Jinými slovy: máme více času a méně na sobě, což stačí na pořádnou dávku štěstí. Ovšem ne na vysvětlení celkové spokojenosti, která nás neopouští i za objektivně nepříznivých okolností.
To první, co se můžeme z dovolené učit, je větší shovívavost, když se věci nevyvíjejí přesně podle plánu, a to druhé je nálada radostného očekávání.
Na dovolené se těšíme na všechno nové: na ochutnání místních specialit a na výlet na skálu za městem. Naše věty začínají slovy jako mohli bychom či ještě jsme chtěli. Když si představíme restauraci a skálu ve všedním životě, možná bychom trochu stísněným hlasem pronesli: Musím ještě vyzkoušet místní specialitu, jak to mám stihnout, už není čas či Nesmíme zapomenout, že jsme rodičům slíbili ten výlet na skálu. Jako by se nejednalo o radosti, nýbrž o dodatečné povinnosti. Musím ještě zavolat kamarádce, nesmíme propásnout tento film, tuto výstavu.
Jistě, na dovolené je všechno jinak. Jiné místo, jiné počasí, jiní lidé. Změna. A proč bychom změnu nezavedli i doma? Náš život je přeorganizovaný. Zavedli jsme rituály a rutinu, abychom neztratili kontrolu. Plný program nejen pracovního, ale i volného času se stane výčtem nových povinností, které máme postupně odškrtávat. Proč neuvolníme otěže kontroly, trochu neriskujeme, více důvěřujeme, a méně se zlobíme, když věci nejdou podle plánu?
Když se soustředím, tak ho stále cítím, ten aromatický, prosluněný vzduch horských luk.
V deštivých dnech to pomáhá.