Haider byl talentovaný a charismatický politik. Víc jak dvacet let výrazně ovlivňoval politické dění v Rakousku. Od té doby, co se v roce 1986 pučem stal šéfem strany Svobodných, hrozil jeho kariéře několikrát konec. Pokaždé se vrátil jako nepotopitelný panáček.
Byl pravicový populista par excellence. Na složité otázky dával jednoduché odpovědi. Místo aby přiměl k přemýšlení, polarizoval. Jenže svět není černobílý, dnes méně než kdy jindy. Vše, co je vlastní – v tom případě rakouské – je dobré, a vše cizí je špatné. Klasické schéma myšlení populistů, které nacházíme všude, i v České republice.
Coby korutanský hejtman vedl Haider vleklý spor se slovinskou menšinou na jihu Rakouska. V obcích, kde tvoří Slovinci nejméně čtvrtinu obyvatelstva, měl pod německým názvem na tabuli být uveden i slovinský. Haider ignoroval příslušné soudní rozhodnutí, nechal cizojazyčné názvy odstranit a předsedu ústavního soudu napadl slovy: „Když se někdo jmenuje Adamovich, musíme se ptát, zda má v Rakousku vůbec platné povolení k pobytu.“
Věčně mladý a dynamický Haider nosil sice rád designové obleky, ale jeho politika byla pivní politikou rasistického populismu. „V Rakousku“, píše Die Zeit, „kde čachry o posty, propletení stranické politiky do všech sfér života a mlčení o nepříjemné minulosti mají dlouhou tradici, neexistuje kultura diskuze.“ V atmosféře, kde odlišný názor zásadně ruší, prosazuje se nakonec autoritativní protest štamgastů. Vše nové se odmítá, a nasycená země jakoby zůstala baštou protireformace. Vše při starém? Habsburská monarchie nebyla zdaleka tak idylická jak se dnešním nostalgikům zdá: život v antisemitské a rasistické Vídni nebyl pro chudé přistěhovalce žádný med. Na této půdě vznikla zrůdná ideologie mladého malíře pokojů.
Haider nebyl novým Hitlerem, ale sympatie pro jisté aspekty Třetí Říše neskrýval. Chválil její "slušnou zaměstnaneckou politiku" a předsedu izraelitské náboženské obce, Ariela Muzicanta, který si dovolil kritizovat jeho politiku, potupil slovy: „Nechápu, jak se někdo, kdo má za nehty tolik špíny, může jmenovat Ariel.“
V zemi, kde politici kapitulují před bulvárním listem Kronenzeitung, panuje mnohdy malý formát: zatuchlý provincialismus a úzkoprsý konzervatismus. Vypořádání se se spoluvinou na zvěrstvech nacionálního socialismu nebude ještě dlouho u konce.
V jediné věci dávám Haiderovi za pravdu: kritizoval privilegia a klientelismus příslušníků velkých stran a několikanásobné odměny funkcionářů komor. Nepřímo dosáhnul toho, aby se myšlení ve velkých organizacích začalo měnit.
O tom, co Haiderova smrt pro rakouskou politiku znamená, lze v této chvíli jen spekulovat. Zdá se, že sloučení obou, ve volbách velmi úspěšných, krajně pravicových uskupení, už nestojí nic v cestě. Jörg Haider se už nevrátí, ale jeho politika bude pokračovat. Škoda, že svůj talent používal pro politiku, která polarizuje, místo aby sbližovala.