Stalo se to možná na ulici, cestou zpátky z večerního posezení se svými studenty, možná v metru či v tramvaji.
Nejsem přeopatrný člověk. Někteří přátele tvrdí, že jsem trestuhodně bezstarostná ohledně možnosti krádeže. Krádeže se vlastně nebojím. Dávám si pozor na své věci, ale nekontroluji neustále, zda ještě všechno v kabelce mám.
Od dob, kdy jsem v Paříži a v jiných velkoměstech o půlnocí spěchala dlouhými, děsivě dunícími chodbami, abych stihla poslední metro, nosím své velké, přeplněné kabelky šikmo přes druhé rameno. Přesto šikovné ruce zlodějíčka dokážou v nestřežené chvíli otevřít zip a cokoliv vytáhnout. Obzvlášť, když jsem zahloubaná do zajímavého rozhovoru.
Není to poprvé, co mi někdo něco ukradl. V jisté době jsem byla stálou zákaznicí firmy Autosklo. Přestala jsem počítat, jak často mi někdo rozbil sklo, aby zjistil, zda uvnitř nenajde něco, co by stálo za prodej. Možná to bylo i tím, že mě bavilo bydlet v nebezpečnějších částech Prahy. Čím starší a chatrnější moje auto bylo, tím se riziko vloupání zmenšovalo.
Anebo tehdy na hřišti, kdy jsem na minutu odběhla, abych se pokoušela chytit oba naše výtržníky, kteří utíkali každý jinam. Když jsem se otočila zpátky, baťoh, který jsem lehkovážně nechala na kočárku, byl pryč. Spolu s klíčem od bytu, mobilem a penězi.
Krádež je zásah do našeho soukromí. Jedna forma setkání se zlem, říká kamarád. Zprvu vždy pěkný šok. Dovedu si toho chmatáka představit. Poté, co sbalil peníze, vyhazuje do koše fotky mých dětí, průkazky a osobní maličkosti, které pro něho neznamenají nic, ale pro mne mnoho.
Peníze lituji ze všeho nejmíň. Ať si z nich něco koupí, když je tolik potřebuje. Otravné je pořizování si průkazů a kreditních karet. Zabere to někdy i týdny.
Ale je to opravdu problém? Tato krádež nemá trvalé následky, nezmizelo nic, co by se nedalo nahradit, ani jsem neutrpěla tělesnou újmu. Snažím se být pragmatická a odložit celou věc co nejdřív ad akta. Bezstarostnou asi zůstanu. Odmítám naplnit svou mysl obavami ze všeho, co by se mi mohlo stát. S počtem ukradených peněženek to má málo společného.
Odpoledne mi napsala kamarádka z Rakouska. Její dcera, mladá žena, se oběsila. Dopoledne šla ke kadeřníkovi, v poledne telefonovala s přítelkyní a vyprávěla o včerejším večírku. Poté šla do sklepa, aby se oběsila.
Dívala jsem se na svoji prázdnou tašku a zároveň četla znovu její zprávu. V té chvíli mi začala být moje peněženka opravdu ukradená.