Velikonoce jsme strávili v tyrolském Zillertalu. Jeden z mých mladších bratrů tam pracuje, a ve volném čase se věnuje své velké vášni: paraglidingu. Doprovázeli jsme ho na tradiční startovací místo a pozorovali, jak si pečlivě rozkládá kluzák, srovnává šňůry, nasadí postroj a helmu, vyšvihne své velké křídlo, a po krátkém rozběhu se vznáší do vzduchu. Tak lehce a samozřejmě jako pták. Vypadalo to krásně.
Když mi před lety poprvé nabídl možnost vyzkoušet si paragliding jako tandemový pasažér, s úsměvem jsem odmítla. Pouhá představa, že visím ve vzduchu nad prázdnotou hlubokou několik stovek metrů, mi rozbušila srdce. Semtam mívám závrať. Při pohledu z vysokých staveb cítím pověstnou slabost v kolenou, a divokou řeku bych na pohyblivém mostě přelezla nejspíš na všech čtyřech. Kromě toho můj manžel strategicky pohrozil, že se rozvede, pokud se do něčeho tak nezodpovědného pustím. "Vždyť máme ještě malé děti".
Tento rok mi Martin spolu-létání nabídl znovu. Po krátkém přemýšlení jsem si řekla: „Proč vlastně ne?" Nemá se člověk občas snažit překonat strach? Může to být důležitá životní zkušenost. Do jaké míry ovlivnily mé rozhodnutí vnitřní vývoj, věk dětí nebo stav mého manželství, to netuším. Manžel tentokrát jen suše poznamenal: "Dej mi předtím svoje pin kódy a hesla".
Možná jsem to udělala i trochu pro svého bratra.
S ním jsem ovšem neletěla. Po krátkém telefonátu mi Martin oznámil: "Poletíš s mistrem Tyrolska." Můj pilot byl nejen nejkrásnějším mužem Tyrolska, ale i třetím nejkrásnějším mužem celého Rakouska. "Hlavně ať umí řídit ten kluzák", poznamenal německý turista, který seděl kousek opodál u našeho stolu.
V noci jsem měla děsivý sen. Seskok s padákem, který se – jak jinak – neotevřel, a já jen zázrakem přežila. Nechtěl mi ten sen něco říct? Ještě máš pár hodin času to odvolat, neriskuj svůj život a osiření rodiny.
Největší obavu jsem kupodivu neměla z létání samotného, i když možnost panické reakce nad vzdušnou propastí nebyla vyloučená. Pravděpodobnější mi přišlo, že si při startu nebo přistání vyvrtnu kotník. Budu schopna běžet tak rychle, aby se celá konstrukce se mnou i s pilotem zvedla z povrchu země? Navíc ležela na startovacím svahu hluboká sněhová vrstva, a bratr se tady při minulém startu sám jednou nohou do sněhu propadl. Listovala jsem v paraglidingovém časopisu, ale reportáže z extrémních podmínek při mistrovství světa v Mexiku, kde jeden pilot zemřel a druhý spadl pár metrů od obřího kaktusu, jehož metrové bodliny ho málem propíchly, neměly na můj duševní stav zrovna uklidňující vliv.
Neodvolala jsem. S lehkou nervozitou jsem se rozloučila s rodinou a nastoupila do lanovky, která mě měla vyvézt na horu vysokou více než dva tisíce metrů. Svým letem jsem měla překonat výškový rozdíl tisíce čtyři sta metrů. "Bojíš se?" zeptal se bratr. "Ne, ne", odvětila jsem, a skrz sklo kabiny se mlčky dívala na defilující vršky stromů. Přišlo mi to šílené.
Na místě jsem s organizátorem vyplnila žlutý lístek s názvem „Letenka" obsahující smlouvu o „letecké přepravě". Vše má svá pravidla, i tandemový let. Horské slunce oslnivě blýskalo, vanul lehký vítr a já oddaně čekala na svůj osud. Přiblížil se v podobě mladého muže, který mě přivítal se šarmantním úsměvem a jadrnou tyrolštinou: "Griascht di! … Já jsem Sandy, my spolu poletíme, že?" Zda si zaslouží titul Mistr Tyrolska, jsem v této chvíli blíže zkoumat nemohla. Projevil se ovšem jako báječný instruktor. Poté, co mi připoutal postroj přes pásky na nohy a nasadil helmu, pronesl místo zdlouhavých pokynů pouhé dvě věty: „Až ti řeknu, uděláš nejdřív pár rychlých kroků. Potom poběžíš tak dlouho, až budeš ve vzduchu." Jednoduchá instruktáž je nejlepší.
Tandemový pasažér se nachází před pilotem, který za jeho zády řídí kluzák. Na startu jsme čekali pouhých pár vteřin, potom to šlo velice rychle. Na nervozitu už nebyl čas. Pár velkých kroků, pásky mě tlačily do kolen, kluzák mě táhl doprava, ale já myslela jen na to, co mi řekl Sandy: běžet tak dlouho, až budeš ve vzduchu. Nepropadla jsem se do sněhu, neklopýtla, ani kotník si nevyvrtla. Na konci svahu jsem cítila, jak nás obří křídlo zvedá nahoru. Byl to božský moment: odlepit se od země, zanechat za sebou pozemskou tíhu a letět. Tak lehce a samozřejmě jako pták.
Ve vzduchu to svištělo a fičelo. Přeletěli jsme sjezdovky, kde stáli lyžaři a mávali. Přeletěli jsme moře smrků malých jako zápalky. Přeletěli jsme stráně a cesty, kde se třpytilo slunce v tajícím sněhu. Z ptačí perspektivy je krajina neuvěřitelně pestrá a krásná. Před ohromující kulisou zasněžených alpských štítů jsme letěli napříč jarním údolím. Nepocítila jsem strach ani úzkost z toho, že mi pod nohama zeje propast. Jen ohromný pocit svobody a volnosti.
Před koncem letu zkoušel Sandy, který se pravidelně ptal, jak se mám, zda jsem opravdu v pohodě. Začal točit kluzákem šikmo doleva, doprava, až jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Silně se mi točila.
Kvůli větru jsme museli přistát jinde než na dohodnutém místě. Kroužili jsme nad loukou a pomalu klesali k povrchu země. Nasedla jsem na trávu, a v tom momentě se zhroutil i kluzák a pohřbil mě pod sebou.
Když mě Sandy vyhrabal a osvobodil od šňůr, byla jsem tak zmatená, že jsem mu ani nedala pusu.