V Praze jsem až donedávna na kole nejela. Každý mě varoval slovy: Jsi blázen? To je životu nebezpečné! Kolo do města nepatří. Mám na to zcela opačný názor: Kolo do města patří.
V červnu se mi splnil dávný sen: pořídila jsem si městské kolo. Moje pokusy v předchozích měsících vypátrat v Praze prodejnu, kde by takové kolo nabízeli, byly marné. Prodejci nevěděli, co chci, když jsem se snažila vysvětlit, jak městské kolo vypadá. Ukázali jen na dlouhé řady kol vypadající všechna stejně: nízká řidítka, a úzké sedlo, na němž každou ženu s pánví širší než je útlá postava české mistryně světa v rychlobruslení po půl hodině začne bolet zadnice. Přesně to, co jsem nechtěla. Leckterý prodejce se asi nechápavě díval za mnou, jak jsem zklamaně odcházela, a kroutil hlavou.
V červnu jsem ho v Proseku konečně spatřila na vlastní oči. Krásné, velké kolo se širokými, vyššími řidítky a pohodlným sedlem. Můžete na něm sedět rovně, užívat si pohledu na okolí a dívat se lidem do očí. Na takovém kole se vydal Yves Montand „A bicyclette“, za Paulette, doufajíc, že se mu podaří ji v lučinách svést. Chlap, který ho zrovna používal, sice jako Montand nevypadal, ale ochotně mi řekl, kde ho koupil.
Další den jsem se vydala najít cyklistický obchůdek v zadním dvoře starého domu na Žižkově. Neměli ho na skladě, „neboť takové kolo nikdo nechce“, ale mohli ho objednat. O týden později jsem si ho mohla vyzvednout. Je zářivě modré, se stabilním rámem, zadním nosičem, na který můžete dávat koš, sedmi rychlostmi, moderní, skrytou nábovou převodovkou, takže žádné starosti s padajícím řetězem a tuhými, silnými pneumatikami, kterým nevadí ani nerovnosti městského asfaltu, ani hrbolatost polních cest. Jen řidítka by mohla být trochu vyšší, ale všechno nemůžeme mít, řekla jsem si, vyšvihla se na sedlo a odjela domů.
Na první cestě mi došlo, proč se mnozí bojí jezdit na kole v Praze. Automobilisté se nejen chovají, jako by jim ulice patřily, ale ještě vám nadávají, že tam vůbec jste. Proč nejedete na chodníku? osopila se na mne mladá, netrpělivá žena za volantem, poté, co za mnou a dětmi kousek jela. Zřejmě si netroufala předjet. Jet na chodníku je zakázáno, Madame! volala jsem za ní, ale už mne neslyšela. Snad svůj veledůležitý business termín ještě stihla.
Občas mi ale nic jiného nezbývá než na chodník odbočit, zejména, když jezdím s dětmi. Na frekventovaných silnících mám pocit, že každé zezadu se rychle blížící auto nás může odstřelit. V mnoha evropských městech, malých i velkých, je cyklistika už dávno samozřejmostí. Ve Štýrském Hradci, kde jsem studovala, byl již na konci osmdesátých let větší frajer ten manažer, kdo jezdil do práce na kole, a ne ten, kdo trčel v tlustém bavoráku. V Praze znám koncipienty advokátních kanceláří, kteří si připadají příliš „dobří“ na to, aby se vydali do práce veřejnou dopravou, nemluvě na kole.
V cyklistické diskuzi na tomto blogu reagoval jistý K.K. na mou výzvu Město lidem, ne autům slovy Nesedí snad v každém autě člověk? Duchaplný postřeh, a zcela mimo. Auta vypouští oxid uhličitý, oxid uhelnatý, oxidy dusíku, oxid siřičitý, uhlovodíky, benzen, metan, aldehydy a těkavé organické látky. Způsobují onemocnění dýchacích cest, rakovinu a smrt jednotlivců a celých ekosystémů. To snad stačí na vysvětlení, proč je lehkomyslné používání aut vážná věc.
Podle statistiky tvoří v Evropě jízdy do 3 km víc než 30% všech jízd autem, a cesty do 5 km dokonce 50%. Přitom je kolo na kratší vzdálenosti (do 5 km) ve městě jednoznačně rychlejší.
Kolo je ideálním dopravním prostředkem do města. Neznečišťuje prostředí, je tiché, hospodárné, nenápadné a dostupné všem členům rodiny. Zabírá méně prostoru, jak při pohybu, tak při parkování. I národnímu hospodářství přináší výhody: podíl v rodinných rozpočtech určený na provoz automobilů by se snížil, stejně tak jako počet pracovních hodin zameškaných čekáním v dopravních zácpách. Kdybychom jezdili víc na kole, byli bychom zdravější, protože se víc pohybujeme, a to znamená nižší náklady na zdravotnictví. Spotřeba neobnovitelných zdrojů by klesla, a tím i energetická závislost. Zkratka: Každá cesta, kterou podnikneme na kole, nám ušetří mnoho peněz a má řadu dalších výhod, jak pro jednotlivce, tak pro město.
Dnes byl Den bez aut. S celou rodinou jsem se zúčastnila velké cyklojízdy Prahou. S tisíci jinými jsme se vydali ze Staroměstského náměstí na magistrálu až na Pankrác. Na hodinu patřila magistrála jen nám. Byl to krásný pocit. Poprvé jsem na Nuselském mostě mohla volně dýchat a kochat se pohledem na panorama města. Na Smetanově nábřeží, kde se obvykle tlačí kolony aut, a u průjezdu u Salvátora, kde mi bývá úzko i v hrdle, jsem si dnes řekla: Tak by to mohlo a mělo vypadat. Těším se na den, kdy budou pražské ulice zase patřit lidem.
Zdroj: „Cyklistika pro města“, Eurocentrum Praha
www.citybikes.cz
www.vemeste.nakole.cz