Za chvíli vchází do místnosti maminka s dvěma malými dětmi. Dvouapůlletý kluk a devítiměsíční miminko. Náročná věková kombinace. Maminka vyndá veliké miminko z kočárku a posazuje ho do vysoké židle, kde se nebezpečně kymácí. Mezitím ji kluk tahá za sukni a něco po ní vyžaduje. Maminka se otočí. Čekám nervózní reakci. Místo toho se na něho usmívá a klidným hlasem mu říká, že se mu hned bude věnovat.
Můj zájem je vzbuzen. Snažím se být decentní, ale pozorovat lidi je jedna z mých vášní.
Jak často jsem zažila podobné situace, avšak doprovázené nervózními, podrážděnými reakcemi rodičů. Nech toho. Sedni si. Buď v klidu. Pojď sem. Dělej. Buď zticha. Dej pokoj. Zlobíš. Jak často to slyším, v čekárnách, na poště, ve školce, v tramvaji, ve vlaku. Ta slova mne bodají u srdce, jako by byla určená mně.
Uděláme z tebe dobře vychované dítě. Budeš sedět, hezky se usmívat, bez odmlouvání poslouchat. Bude z tebe dobře vychovaný dospělý. Budeš fungovat, přizpůsobíš se, nebudeš protestovat, nebudeš klást nevhodné otázky, nebudeš na sebe stahovat pozornost.
Z takových lidí dřívější režim žil. Dospělí poslouchali režim, děti poslouchaly rodiče. Bázeň je základ poslušnosti.
Na tom se tolik nezměnilo. Náš strach z veřejného zájmu a rozruchu je velký. Před zraky cizích lidí se promění i mírná maminka ve vystresovanou, vzteklou bytost. Proč je strach z vyvolání pozornosti větší než touha po nenásilné výchově? Komu se chceme líbit? Jak vlastně vypadá v té chvíli stupnice hodnot, podle které reálně jednáme? Jak daleko je od toho, co si o svých hodnotách myslíme, jaké je mít chceme? Jak velký je rozpor mezi myslícím a jednajícím já? Je skutečně důležité, že si někdo, koho v životě už neuvidíme, může myslet: neschopná matka? Dítě zlobí a ona ho neumí zastavit. Vypnout ho. Tak, jak vypneme televizi.
Ano, mnozí považují za normální štěkat na své děti a rozčilovat se kvůli maličkostem. Kam bychom se dostali, kdyby si děti dělaly, co chtějí? Kdyby se mohly pohybovat, a nikdo by nekřičel okamžitě: „Pojď sem!“ Kdyby si mohly něco prohlížet, a nikdo by neštěkal: „Nech toho!“ Ano, kam?
Maminka z Okoře je jiná. Žasnu nad její andělskou trpělivostí. Každou chvíli hází miminko hračku na zem, tahá ubrus, pláče, protože je posazeno o kousíček dál. Každou chvíli leze malý kluk ze židle, odbíhá, maminka za ním, v jedné ruce miminko, druhá se snaží uchopit ručičku zvědavého kluka, kterého všechno v okolí zajímá. Děti potřebují objevovat svět. Maminka zůstává klidná, přestože na sobě určitě cítí pohledy hostů, sledující každý její pohyb.
Nabízím pomoc. Bavím miminko, aby kluk mohl se svou maminkou objevovat svět restaurace.
„Obdivuji Vaši trpělivost“, říkám jí, když se vrátí. Rozpačitě se usmívá. Nevypadá jako zen buddhistka. „Snažím se“, říká. „Proč bych na své děti křičela?“. Šťastné děti, myslím si. Když odcházíme, podávám jí ruku. Její tvář se rozzáří. Děkuji ti, maminko z Okoře.