V místnosti postávají skupinky lidí a dívají se z oken. Venku je krásně, světlo je jemné. Některé tváře znám. Utlumená slova. Magda přichází, objímáme se, je nádherná, i ve své bolesti.
Když byl její syn malý, vzala jsem ho sebou do Alp. S bratrem si hrál na jezu. Byl šťastný, ponořen do hry. V autě si četl, mluvil málo.
Stál na prahu dospělého života, když zemřel. Vojta byl bojovník, říká pastor ve své řeči, nechtěl se nechat omezovat nemocí. Nemoc mu život rozvrátila.
Zemřou-li rodiče, staneš se sirotkem. Zemře-li manžel, staneš se vdovou. Zemře-li dítě, nestaneš se nikým. Zůstaneš navždy rodičem.
Ztratíš půdu pod nohama. Cesta do srdce smutku je dlouhá. Ještě delší je cesta zpátky do života.
Odcházejí nepoznaní, naši mrtví, v dušebraní. Nepoznáni odcházejí. Jejich duše v nás se dějí.
Mějte trpělivost, píše Rilke, s nezodpovězenými otázkami. Pokuste se je milovat jako zamčené pokoje a jako knihy napsané neznámým jazykem. Žijte se svými otázkami, a jednoho vzdáleného dne postupně zjistíte, že prožíváte odpověď.
Věnováno mé kamarádce Magdě a jejímu synu Vojtěchovi.