Když se mě v posledních letech někdo zeptal, co dělá manžel, odpověděla jsem s chutí: „Je politik!“ Většinou nastalo polekané ticho. Známá se mě s obavou v hlase dotázala: „Musím ho znát?“ „Nemusíš.“ Zjevně se jí ulevilo a změnila téma.
Být politikem není nic lichotivého. V očích mnohých je politika především špína, korupce a prospěchářství.
Nebylo tomu jinak v zemi, kde jsem vyrůstala a do svých třiceti let žila. Pokud se při odpoledních návštěvách u příbuzných stočila řeč na politiku, změnilo se téma („Nebudeme se přece hádat!“) nebo se plošně nadávalo. Při diskuzních pořadech v televizi přepnuli rodiče na jiný kanál a novinové články o politických tématech moc nečetli. Oba volili Stranu lidovou, jak se to na rakouském katolickém venkově slušelo.
Odchod do univerzitního města byl pro mě vzrušujícím zjevením. Setkala jsem se s mladými lidmi, kteří demonstrovali za mír a odzbrojování. Další mi vyprávěli o spravedlnosti a o zvěrstvech vojenských režimů v Jižní Americe. Naháněli mi trochu strach, můžu za to snad já? Zároveň jsem si uvědomila, že se na světě dějí nehoráznosti, a v momentě, kdy se o nich dozvím, nemůžu dělat, že nevím. Chodila jsem na večírky afro-asijského institutu, kde hrála smyslná hudba a všichni se pohupovali v bocích. Při volbách do zastupitelstva vysokoškolských studentů jsem ale pro jistotu dala hlas těm konzervativnějším, člověk nikdy neví. Dokonce jsem volila Waldheima, za což se stydím dodnes.
Žila jsem v různých evropských zemích a rok v severní Africe. Viděla jsem, co strach, sobectví a hlad po penězích dokážou z lidí udělat. Poznala jsem zámožné a chudé, náročné a skromné. Pocit šťastného života souvisí jen velmi podmíněně s výší účtu (pokud vůbec), ale to není nic nového. Viděla jsem zdevastované krajiny a smutné oči namačkaného dobytka mezi skulinkami přepravních kamionů a pochopila jsem, že růst pro růst a drancování zdrojů je bezohledné a nezodpovědné. Poznala jsem otrlé pragmatiky a angažované idealisty a cítila jsem, že mám k těm druhým pořád blíž.
Sílila ve mně potřeba něco dělat, nejen si něco pro sebe myslet a mlčet. Řikat svůj názor před přáteli, kteří ho mnohdy sdílí, je málo; nic nás to nestojí a nic se vlastně nezmění. Ale já nejsem člověk odvážný, na rozdíl od toho, co si leckdo může o mně myslet. Jsem introvert, jenž svou introverzi úspěšně skrývá.
Od dob, kdy jsem sebrala odvahu a nabízela ochráncům zvířat svou pomoc, uteklo Seinou a Dunajem hodně vody. Přes ochranu zvířat jsem v Čechách poznala svého manžela a když jsme se vrátili z pobytu v zahraničí, podpořila jsem jeho angažmá ve Straně Zelených, protože mám pocit, že jí jako jediné na etickém zacházení s naší planetou doopravdy záleží. Oslovuje mě provázanost programu s globálními otázkami, ochota hledět za plot české zahrádky a zohlednit širokou škálu hodnot. Mnohé problémy souvisejí s tím, co se děje za hranicemi České republiky a tvrzení, že se musíme soustředit na „domácí problémy“, je zavádějící. Domněnka, že ekonomika, ekologie a sociální otázky stojí proti sobě, je mylná. Zelení nabádají k diskuzi o složitých, citlivých a důležitých tématech, a jejich hlas by neměl z českého parlamentu zmizet.
Nad dotazem na manželovu profesi se občas vyvíjela zajímavá diskuze. Neodsuzuji ty, kteři volí jinou stranu, nikomu své názory nevnucuji. Ale zajímá mě, co lidi ke své volbě motivuje. „Volíš jinou stranu? Nevadí, můžeme se o tom bavit.“ Shodli jsme se na tom, že pouhé nadávání na politiku smysl nemá a že společnost nemůže fungovat, když bude každý hledět jen a jen na vlastní zájem.
Promiňte, musím končit. Za chvíli odcházím, pomáhat manželovi u volebního stánku.
***
Věnováno Jiřímu Justovi a Petru Zemanovi.
Doporučuji analýzu programů stran: „Kdo hledí za plot české zahrádky“