Vědomostní kvízy jsem vždycky milovala. Mám dobrou paměť na fakta a pevné nervy. Ráda soupeřím sama se sebou. Zvědavost a radost ze hry zvítězily nad strachem, že se ztrapním, a tak jsem šla do různých soutěží, a občas jsem dokonce i něco vyhrála. Nebudete mi to asi věřit, ale nebylo to kvůli penězům. Hazardní hry jako sázení, sportka nebo ruleta mě nikdy nezajímaly. Šance na výhru je přece mizivá. Kdo hraje pravidelně v loterii, je ztracený případ.
Dost peněz jsem měla už předtím. Žijeme s rodinou v pěkném, starém bytě ve Štýrském Hradci a práce učitele je v Rakousku placená tak, že umožňuje důstojně žít. Nikdy jsem netoužila po pohádkovém životě.
Do Millionenshow jsem se nicméně přihlásila. Jednoho dne mi zavolali z televize a položili mi čtyři otázky. Odpověděla jsem správně, ale nepočítala jsem s tím, že mě do soutěže skutečně pozvou. Mám pocit, že pořadatelé hledají lidi, kteří se něčím vymykají z davu, například zvláštním povoláním. Být učitelkou ničím zvláštním není. Zřejmě jsem je musela zaujmout jinak.
O pár týdnů později jsem už seděla ve vlaku do Vídně. Před soutěží jsem sledovala zprávy, četla každý den noviny a opakovala si hlavní města jednotlivých států USA. Jsem sice učitelka angličtiny, ale v některých věcech mám mezery. Noc v hotelu byla krátká, dlouho jsem nemohla usnout. Není to celé trochu absurdní? ptala jsem se sama sebe.
V úvodním kole jsme měli na mapě správně umístit různé věci a uspořádat je chronologicky v čase. Historické události, pamětihodnosti nebo hlavní sídla velkých firem: Nokia-Lego-Henkel-Barilla, ze severu na jih. Vyhrál ten, kdo odpověděl jako první správně.
Postoupila jsem dál. Nebyla jsem nervózní, soutěž se nevysílala v přímém přenosu, studio bylo ve skutečnosti menší, než jak vypadá doma v televizi a kandidáti nepůsobili jako nepřejícní mudrlanti, kteří se navzájem požírají pohledem. Postupně se mne zmocnila horečka ze hry. Otázky byly čím dál tím těžší, místy jsem ani nevěděla, o kolik se hraje, ale ani na vteřinu jsem nepomyslela na to, že bych mohla skončit. Chtěla jsem hrát dál.
Odpověď na poslední otázku, rozhodující o milionové výhře, jsem neznala. V jaké oblasti dostal Fritz Pregl nobelovu cenu? Využila jsem přítele na telefonu. Kamarádka, která čekala doma na zavolání, vystudovala farmacii a odpověď znala. Byla to chemie.
Spustil se ohňostroj a déšť ze stříbrných kovových plíšků. Všichni se smáli, tleskali a křičeli. Objímala jsem moderátora.
Když jsem zavolala manželovi, byl v šoku. Vracel se z rodičovské schůzky a zrovna odemykal zámek od kola. Koktal: Co teď budeme dělat? O výhře nikomu neřekl, to teprve až když vysílali pořad v televizi.
Začali se na mě obracet lidé s prosbou o pomoc. Volaly mi cizí osoby, tykaly mi a vyprávěly o svém strastiplném životě. Viděly mě v televizi a myslely si, že mě znají. Nikomu jsem peníze nedala.
Část výhry jsem věnovala organizacím, které jsem už podporovala předtím. Pomoc Albánii, dětem z ulice v Brazílii a různým projektům v chudých zemích. Skutečnost, že jsem se narodila v bohaté zemi, přece není moje zásluha.
Občas se mě někdo zeptá, proč jsme si nekoupili dům v luxusní čtvrti, proč jezdím po městě na kole, a ne taxíkem a proč trávíme dovolenou pod stanem v chorvatském Rovinji. Děláme to, protože nás to baví.
Osud lidí, kteří vyhráli v loterii, zmaploval dokument německé televize. Někteří začali žít zcela jiným životem, obklopili se novými kamarády a své jmění prohýřili. Leckdo skončil nešťastný a chudý, měl méně než předtím. Zní to banálně, ale lidské starosti majetek nevyléčí. Za pět let třeba onemocním rakovinou, a peníze mi nebudou k ničemu.
Peníze samozřejmě znamenají svobodu. Můžu být klidná, plánovat a dívat se na svět z jeho lepší stránky. Svým synům k maturitě auto nekoupím, ale možná jim zaplatím studium v zahraničí. Můžeme si s manželem vybrat, kolik času chceme věnovat práci a kolik chceme mít pro rodinu a pro sebe.
Mít čas považuji za jediný skutečný luxus. Před rokem a půl jsem si ho dopřála: vzala jsem si na pár let neplacené volno a zabývám se věcmi, které mě zajímají. Až mě to přestane bavit, vrátím se do školy.
Příběh mé rakouské kamarádky Sigrid Weiss-Lutz.
Výherci rakouské Millionenshow