O polarizaci společnosti, kterou způsobily tyto volby, bylo napsáno mnohé. „První přímá volba prezidenta znamenala největší politické vzepětí české společnosti od roku 1989“, napsal Jiří Pehe. „Finiš prezidentské kampaně nabyl bezmála rozměru národní tragédie. Mluví se o vyhloubených příkopech napříč českou společností“, dodal Adam Šůra v Respektu. Zároveň je třeba vidět, že „spíše odkryla ty, které tu už dávno máme: Už od komunismu tu vládne pohrdání „intelektuály“ či „bílými“ límečky na jedné straně a „dělňasy“ či „odboráři“ na straně druhé …“
Vyhrocenost posledního týdne byla poněkud vyčerpávající pro každého, kdo se o volby zajímal. Mám na Facebooku chytrého kamaráda v Bruselu, který chtěl proti tomu něco udělat a přišel s iniciativou „Obejmi voliče druhé strany … Žijeme v demokracii a každý má právo na svou volbu. Najděte v den voleb podporovatele svého protikandidáta a řekněte mu, že volíte bez záště k voličům druhé strany.“ To se mi líbilo. Kdyby každý obejmul alespoň jednoho člověka „z druhého tábora“, národ by byl zase smířen. Byla jsem jedna z prvních, kdo se k iniciativě přidal, načež mě iniciátor učinil rovnou spolupořadatelkou.
Beru ten závazek vážně. Věc má ale jeden háček: nevolím. Ne, že bych nechtěla, naopak. Ráda bych v České republice volila. Výsledek českých voleb ovlivňuje můj život víc než výsledek voleb rakouských, tedy voleb v zemi mého původu. Ale české občanství, a tím možnost volit prezidenta v zemi svého trvalého pobytu získat nemohu, aniž bych se vzdala původního občanství. A to nechci.
Koho mám obejmout? Kdo je voličem „druhé strany“? Můj manžel, který vhodil prázdnou obálku, protože má velké výhrady vůči oběma kandidátům? Volič Miloše Zemana, který „cizáka“ Schwarzenberga nechce? Volič Karla Schwarzenberga, který tvrdí, že voliči Miloše Zemana nejsou demokraté?
Výběr mezi kandidáty není jednoduchý ani pro mě. I já mám k oběma své výhrady. Nejsem volební absolutista, který si vybere jen tehdy, pokud je k dispozici ideální kandidát podle jeho představ a tak bych nakonec dala svůj hlas Karlu Schwarzenbergovi. Ne proto, že strávil velkou část života v zemi, odkud pocházím, s tím, že se mi útoky na jeho rodinu tuze nelíbily. Ne proto, že bych sdílela kult kolem jeho osoby, necítím potřebu být poddaná. Také nesdílím jeho politickou orientaci. Volila bych ho proto, že tyto volby nejsou politickým rozhodnutím mezi levicí a pravicí (volby „Stop vládě“), ale volby hlavy státu a tím i volby kulturní. Volbu křesťansko-sociálního prezidenta Joachima Gaucka v Německu podpořily i strany, které jsou na politickém spektru jinde než vládnoucí CDU, například Zelení.
Je sobota v poledne a konec času pro volby se blíží. „Zesměšňuješ se“, říká mi manžel, když mu sdělím, že to myslím s tím obejmutím vážně. „Obejmi mě, to stačí“. Je možná směšnost našeho počínání měřítkem jeho smysluplnosti? Nemyslím si. Obejmout manžela je moc jednoduché, chci to mít těžší. Oslovit cizího člověka a obejmout ho. Vyrážím směrem k nejbližší volební místnosti.
Cestou se stavím v potravinách, kde koupím noviny. „Už máte odvoleno?“ ptá se paní za pultem. „Nemám“, říkám. „Jsem cizinka, nevolím. A vy?“ Možná by se můj závazek dal splnit hned tady, bylo by to praktické a obešlo by se to bez větších trapností. V obchodě zrovna nikdo není. „Jsem z Moravy“, odpoví paní. To zní slibně. „Volila jste Zemana?“ „Ne, nevolila jsem vůbec nikoho. Nevyřídila jsem si včas voličský průkaz.“ Nedá se nic dělat, musím ven a risknout směšnost.
Před volební místností je čilý ruch. Lidé přicházejí a odcházejí. „Ahoj!“ volá na mě známý hlas v doprovodu tři psů. Jeden hned po mně skáče. „Co ty tady?“ „Chci obejmout voliče“, směju se. „Ty budeš první. Volíš Zemana?“ „Kdepak!“ vyprskne. Škoda. O. jsem dlouho neviděla, mám ji ráda. Bavíme se o práci, o životě a také trochu o politice. Za chvílí zmizí odvolit, psi za ní. Musím se do toho pustit, už nesmím otálet.
Seberu odvahu a oslovuji člověka středního věku, který vypadá na to, že mohl volit Miloše Zemana. „Dobrý den“, pravím, „Jsem součástí iniciativy Obejměte voliče druhé strany a … „ Pan se krátce zastaví, ťukne si na čelo a jde dál. Musím přemýšlet, jak to říct lépe. Sakra, měla jsem si připravit ty věty předem. Zkusím to znova. „Dobrý den, zúčastňuji se facebookové iniciativy Obejmi své voliče a chtěla bych … „ Paní mě přeruší. „Kdo jste? Jste novinářka?“ „Ne“, odpovím nesměle a chystám se lépe vysvětlit své přání. Ale paní už jde dál. Nechci nikoho obtěžovat. Objímání je dobrovolná věc.
Možná vypadám nějak podezřele. Musím se uklidnit a ustoupím na chvíli stranou.
Ještě dvakrát utrpím debakl. Na dotaz: „Dobrý den. Můžu se zeptat, koho jste volili?“ uslyším od mladých rodičů protiotázku „Co je vám do toho?“, a starší manželský pár, na který jsem to zkusila už přímo: „Volili jste náhodou Miloše Zemana? Ráda bych Vás obejmula.“ mi odsekne „Nás objímat nebudete“. Poněkud mi klesne mysl. Ne, není normální zeptat se cizího člověka, koho volil a potom ho chtít obejmout.
Čas tlačí. Nechci to vzdát. Stará paní opírající se o hůl jde pomalu ze schodů. Pomáhám jí a využívám příležitosti. „Promiňte, ale volila jste náhodou pana Zemana?“ Pobaveně se na mě podívá a kroutí hlavou. „Víte“, začíná, „hodně jsem o tom přemýšlela, koho volit. Pana Zemana si vážím, má své dobré stránky. Ale nakonec jsem dala svůj hlas panu Schwarzenbergovi.“ Její odpověď se mi líbí. Doprovázím ji kousek cesty. Vypráví o svém životě, je z vesnice, kde nebyl život lehký. Je jí 87 let a žije sama. Na vesnici to bylo za Němců těžké, i později za kolektivizace. „Statkáře odvezli na žebřiňáku. Můj bratr říkal, hele, jeho dcera má zlatý prsten na ruce, vezměte jí ho někdo. Moje máti mu za to dala facku … Není dobře házet všechny komunisty do jednoho pytle. Nebyli všichni stejní, poznala jsem i takové, kteří nám pomáhali.“ U křižovatky se s ní rozloučím. „Můžu vás obejmout?“ ptám se. „Ráda“, usmívá se a chvíli zůstaneme stát a je nám spolu dobře.
***
Jdu domů a objímám manžela. Volby skončily, vyhrál Miloš Zeman. Je to důvod k zoufání? Nemyslím si. Chce to trochu pozitivní energie a odhodit zášť. Svůj závazek jsem vlastně nesplnila, neobejmula jsem voliče z druhého tábora. Ale obejmula jsem starou paní, a to, koho volila, nebylo možná zas tak důležité.