Jak k tomu došlo? Mailem se stručným pozváním do pořadu a prosbou o zavolání, který mi přišel týden před plánovaným natáčením. Není to vtip? Uskutečnil manžel svou dávnou hrozbu a poslal na mne tip? Ne, může za to blog z normálního života cizinky v České republice. Na pořad v den, kdy Česko vstoupí do Schengenského prostoru, se hledá cizinec nebo cizinka, který umí česky a má o Schengenu trochu přehled. Dovídám se, že prvním hostem bude bývalý pan prezident, a říkám si v duchu: Co chceš po Havlovi chytrého říct? Můžeš dopadnout jen trapně.
Talk show Uvolněte se, prosím vychází z formátu americké late night show Davida Lettermana, která se natáčí v divadle na Broadwayi. Podle popisu se nejedná ani o „třeskutou řachandu“ ani o „vážné klábosení“. Krausova pohotovost, jeho kousavá ironie a osobitý humor se mi líbí. Není klasickým moderátorem, který se na své hosty neustále přičinlivě zubí a už dopředu souhlasně pokyvuje hlavou. Spíše se jízlivě šklebí. Po krátkém zaváhání přijímám pozvání. Nabídku se s Krausem společně šklebit nedostanete každý den.
Manžel je nadšený. Přátelé též. Padají strategické rady a varování. Nebuď příliš otevřená. Jinak dopadneš jako ta herečka, která prozradila intimnosti ze svého manželského života. Bude tě chtít zahnat do kouta. Je drsnej. Vrať mu to, útok je nejlepší obrana.
Proč by mě chtěl zahnat do kouta? Nejsem političkou, ani milenkou politika. Útočit? Ne. Chci být přirozená, a chci něco moudrého říct. O Schengenu, o bourání hranic, v Evropě, i v nás. O tom, co pro mne znamená být Evropankou. Ale Kraus není Moravec. Uvolněte se není politická debata, nýbrž zábavná talk show. Lidi jsou zvědaví na lidi, říká Kraus v jednom rozhovoru. Stačí, když je povídání zajímavé. Hlavně, když to není nuda.
Mnoho lidí se nebojí ani tak mluvit, jako spíš toho, že je setřete, navazuje novinářka. To by se měli jít léčit! odvětí Kraus. Lidi s takovým nulovým sebevědomím by měli bejt v sanatoriu celodenně. Objednám se hned zítra.
Jsi nervózní? ptá se kamarádka. Ano, začínám být mírně nervózní. Budu dělat chyby v češtině. Budu se zamotávat do složitých větných konstrukcí. Budu trapná. Na druhé straně jsem v rámci své profese musela často mluvit před publikem. Pamatuji na situace, kdy jsem si během tlumočnické notace obtížného projevu řekla: Ať mne mine tento kalich. Neminul, a přežila jsem. Snad přežiju i Krause.
V den natáčení čeká na celou rodinu taxík před domem. Manžel i děti budou též mezi diváky. Prostor, který na televizní obrazovce vypadá velkoryse a honosně, je ve skutečnosti skromný a malý. V příkrém úhlu stoupá hlediště až pod střechu divadla.
V šatně mi mladá maskérka nanáší třpytivou zlatou a tajemnou šedou. Ze zrcadla se na mne dívá umělá krása středního věku. Natáčení začne za dvacet minut. Zkoušíme nástup před publikum. Zastavte se tady! přikáže režisér. Dáte mu ruku, vystoupíte na pódium a sedněte si na pohovku. Na schodech ztrácím své nové střevíčky. Měla jsem přece vzít menší číslo.
Ježíši, vy máte očko! vykřikuje za mnou ženský hlas. Vskutku, mám očko na punčochách. Tým Uvolněte se je na všechno připraven. Paní se šicí jehlou a nití se ujme mé pravé nohy, zatímco taxikář vyráží koupit dámské punčochy k nejbližší pumpě. Stihne to včas.
Pět minut před začátkem doráží Jan Kraus. Hostům podá krátce ruku, protože se náhodou potkáváme, ale jinak si nás vůbec nevšímá. Jak dlouho se na své hosty připravujete? ptá se novinářka dál. Marek Eben přečte o svých hostech třeba i padesát stránek rozhovorů... Kraus prý nečte vůbec nic, protože by přišel o přirozenou zvědavost. Má to svou logiku. Rozhovor je pak malé drama, kde si povídající napjatě visí na rtech.
První slova si vyměňujeme přímo před kamerou. Sedím trochu staženě tváři v tvář známému moderátorovi, jenž se vyzývavě šklebí. Odvrátím-li pohled doprava, vidím se sebe sama na velké obrazovce, což je poněkud iritující. Zbytek divadla je ponořen do tmy.
Začíná malý slovní ping-pong o mém životě. O Schengenu a Evropě ani slovo. Půvab člověka z ulice leží v jeho blízkosti divákům, a zároveň v jeho jinakosti, kterou divák postupně objevuje. Moje jinakost je především můj původ. Jsem cizinka z rakouského městečka Knittelfeld. Mluvím česky a pracuji jako tlumočnice u Evropského soudního dvora v Lucemburku. Mám dvojčata. To stačí bohatě na dvacetiminutový rozhovor. Pro televizi se krátí na polovinu. To zajímavější sestřihli, tvrdí manžel.
Na formulování hlubších myšlenek není čas. Ani na zamotání se do složitých větných konstrukcí. Slovní ping-pong nezná chvíle oddechu. Kraus se tváří každou chvíli překvapený a neustále mne zastavuje, aby dal svým myšlenkovým asociacím volný průběh. Musím se hodně smát. Kdybych nesnášela, že si ze mne bude známý komediant dělat legraci, neměla bych do tohoto pořadu vůbec jít.
Dvojčata, která si nejsou podobná? To je k ničemu. Máte v mozku vedle jazyků ještě místo na matematiku? Umíte tu operaci 3+3=6? Při simultánním tlumočení předběhnete řečníka? To je šílený. Mozek je jako sval? Proto já pořád jím. Já myslel, že máte nějakou podloženou teorii. Ospalé vesničky máte ráda? Nikde nikdo, jeden pan v teplákách… ť! Vy to říkáte jako tje! Zkuste to!
To ť jsem si spískala sama. Paní logopedka, která opravdu nešišlá, ví, o čem mluvím.
Tak rychle, jak začal, je celý spektákl u konce. Podáme si ruku, rozloučíme se s publikem, kamery vypnou, lidé jdou domů. Před branami divadla už čeká taxík. Cestou domů mám pocit, že vše bylo úplně jinak, než jsem čekala.
Po televizním vysílání o týden později mi známý napsal: Přispěla jsi k uvolnění českého národa. To mne těší. Není to vlastně to nejlepší, co se mohlo stát?
Citace z rozhovorů: www.ceskatelevize.cz