Žili v Praze, v jedné čtvrti na severovýchodě města. Otec hovořil se svými dětmi česky. Pro matku, která se sama věnovala jazykům, bylo jasné, že bude mluvit na děti ve svém rodném jazyce. Těšila se, že její děti budou mít dva jazykové domovy, jeden v češtině, jeden v němčině, kde zdomácní od narození a bez námahy.
Matka se snažila dodržet základní pravidlo: jedna osoba, jeden jazyk. Jinými slovy: nemíchat jazyky.
Dlouho neříkali kluci vůbec nic. Matka si ale nedělala starosti. „Vždyť jsou to kluci, a dvojčata k tomu“. Jak známo, kluci mluví později, a dvojčata tím více. Kromě toho se museli potýkat denodenně s dvěma jazyky. Kdo by z toho nebyl trochu zmaten?
Dětská lékařka, s níž matka ráda vedla debaty, začala kluky posílat na různá vyšetření. Bylo zjištěno značné zpoždění v několika oblastech, nastala rehabilitace. „Chcete opravdu s bilingualismem pokračovat?“ zeptala se dětská doktorka. „Ano, samozřejmě“, odvětila matka, lehce zklamaná z této otázky. Jako by trváním na svém rodném jazyce vlastním dětem schválně komplikovala život.
Kolem třetího roku začali kluci konečně něco říkat. Nejdřív „máma“ a „táta“, a rodičům spadl kámen ze srdce. Tomu, co následovalo, nikdo, ani rodiče, už rozumět nemohl. Kluci si vytvořili vlastní jazyk. Nebyla to čeština, nebyla to němčina, byl to dvojčatovský jazyk.
K nepoznání překroucená česká slova, torza připomínající německá slova, vlastní tvorba. Celek byl nesrozumitelný, i pro rodiče. Jak zajímavé, říkali jedni. Znamení inteligence, říkali jiní. Ve skutečnosti nevěděl nikdo, co to je, a jaké to je mít děti, kterým vlastní rodiče nerozumí, jak frustrující to je, když dítě chce něco říct, a nedokáže se dorozumívat.
Kluci mluvili většinou jen, když byli sami. Jiné děti je nezajímaly, a od cizích dospělých prchali. Stále doufala matka, že jednoho dne začnou přirozenou cestou se světem komunikovat.
Rodina se přestěhovala do lucemburského velkovévodství, kde matka získala pozoruhodnou práci. Je tam neobyčejná škola, zvaná „evropská“, kde děti ze všech zemí unie mohou navštěvovat výuku ve svém vlastním jazyce a přitom mít některé předměty v dalším. Mnohojazyčný, mnohomentalitní holubník, Evropa v malém.
Šimon a Jáchym začali chodit do české třídy evropské školky, kde rok a půl zarytě mlčeli. Chodili rádi do školky, ale mlčeli. Jak zvláštní, divili se jedni. Obdivuhodná výdrž, smáli se druzí.
Selektivní mutismus, vyzněla diagnóza. Odborníci sepsali zprávy plné zkratek, mlhavých diagnóz a prognóz. Občas měla matka pocit, že tápou ve tmě, jen to nepřiznají.
Rodiče se snažili hodně mluvit s dětmi, každý ve svém jazyce. Komentovali, co viděli na procházkách, četli pohádky, zpívali písničky.
Brzy bylo klukům pět let. Stále mluvili jen dvojčatovsky, jen mezi sebou a jen, když se domnívali, že je nikdo neslyší. Zajisté zajímavý psycholingvistický jev. Jenže rodič nevidí ve vlastních dětech především studijní objekty. Chce, aby se jim dařilo. Vtipům o Einsteinovi, který prý promluvil až v sedmi letech, už se nemůže smát.
Oddělovat je, radil někdo. Vnitřní hlas řekl matce, že to není ta správná cesta. Ke komunikaci nemůžete nikoho nutit, natož dvojče oddělené od svého nejužšího spojence.
Jednoho dne se matka seznámila s další paní, které se v tamních končinách říká „ortofonistka“. Tato paní se matce líbila, protože uměla naslouchat, měla pochopení a cit, a byla jedna z mála, kteří měli zkušenosti s dvojjazyčností i s dvojčaty. Věděla, že dvojčata mají svůj svět, kam nikoho nepustí. To bylo tak vzácné, že ji matka už nepustila z očí.
Právě tato paní radila rodičům, aby přešli na jeden rodinný jazyk. „Pokud chcete svým dětem pomáhat“, dodala. Matka byla v šoku: opustit dvojjazyčnost? Mluvit s vlastními dětmi v cizím jazyce? Dlouze s ortofonistkou hovořila, dlouze přemýšlela, a nakonec svolila. Chtěla svým dětem pomáhat.
Od tohoto dne hovořila matka s dětmi česky. Proč nepřešel otec na němčinu? Neuměl ji dost dobře. Kluci se začali překvapivě rychle rozmlouvat v češtině, a zanedlouho se rodina vrátila do Prahy, kde žije dodnes. Dvojčatovský jazyk je zvuková vzpomínka na jedné nahrávce, která zní jako z jiné planety.
Svého rozhodnutí matka nelituje, pomohlo dětem najít cestu z izolace. Ale mluvit k vlastním dětem v cizím jazyce je dosti podivná, ba pochybná věc. Občas se v tramvaji někdo udiveně otočí, když ji slyší hovořit s dětmi.
Matka doufá, že se může vrátit ke své mateřštině, až se čeština dětí trochu konsoliduje, a začátky ve škole budou zvládnuté. Mateřštinou dětí němčina velice pravděpodobně už nikdy nebude.
Kdyby stála znovu na začátku, udělala by vše stejně, jak jinak. Přirozené je mluvit ke svým dětem v mateřštině, v jazyce, kde přicházejí slova přímo od srdce.
Ovšem v životě není nic samozřejmé a snadné, a tak nepředvídatelné jako osudy lidí jsou i klikaté cesty dvojjazyčnosti.