Začátky v Alžírsku nebyly snadné, zažila jsem kulturní šok. Zabrat mi dávala i vedra, nefungující úřady a nedostatek vody. Noční bublání v trubkách znamenalo, že voda brzy přestane téct, a tak každý vstal, aby si napustil kbelíky zásob. Jako prostovlasá západní žena jsem byla středem pozornosti mužů. Nebyla jediná vycházka, kdy by mě někdo neoslovoval či kousek nesledoval. Nikdo mě ale nepřepadl, neznásilnil nebo neodvlekl do harému, jak mi mnozí v Evropě předpovídali. Ani bakšiš po mně nikdo nechtěl, a už vůbec ne děti. Alžířané jsou totiž hrdý národ a turismus je v jejich zemi málo vyvinutý. Časem jsem se odvážila do bludiště kasby, starého města, se svou spletí zvuků, vůní a křivolakých uliček. Lidé mě měli za Francouzku, ale nechovali se ke mně nepřátelsky, i když vztahy s Francií byly stále napjaté a krutá osvobozenecká válka v živé paměti. Byli naopak většinou tak laskaví a pohostinní, že mě myšlenka na chladné a často odmítavé přijetí alžírských emigrantů v Evropě zahanbovala.
V říjnu 1988, dva měsíce po mém příchodu, vypukly nepokoje. Nikdo netušil, jak se situace vyvíjí a rakouští inženýři, pro které jsem tlumočila, zemi prvním letadlem opustili. Já jsem zůstala a s mladistvou (i naivní) zvědavostí pozorovala z okna bytu dění na ulicích. Až vše utichlo, vyšla jsem ven. Všude byly stažené rolety, strašidelné ticho, kouřící pneumatiky a na každém rohu stál ozbrojený voják. Když jsem šla kolem, napadlo mě, že mě může kdykoli zastřelit.
Revoluce, které nyní probíhají v arabském světě, jsou bezprecedentní historické události. Miliony lidí demonstrují za lepší život, za svobodu projevu, proti diktatuře, policejní zvůli, útlaku a korupci. „V Egyptě“, se dočteme na stránkách Amnesty International, „panuje již od roku 1981 výjimečný stav, a úřady využívají ustanovení zákona k zákazu demonstrací a omezování práva na svobodu projevu, shromažďování a sdružování, jakož i k dalšímu porušování lidských práv, které zahrnuje i mučení a další špatné zacházení a nespravedlivé procesy před vojenskými a mimořádnými tribunály.“
Ruku na srdce – kdo z nás čekal tato povstání? Náš zájem o životní situaci obyvatel v těchto zemích byl, pokud vůbec, velmi omezený. Co jsme věděli o Tunisku – kromě toho, že je tam teplo? O Egyptě se toho ví trochu víc: vládli tam faraoni, kteří nechali postavit pyramidy, je tam Tutanchamonova hrobka a sfinga. Do letoviska Hurghada se letí na all-inclusive dovolenou, a zatímco hotelový boy hostům přinese kolu k lehátku, za klubovými zdmi se z odpadu blahobytných turistů obsluhují chudí.
Demonstranti na káhirském náměstí Tahrir nejsou vesměs způsobní studenti, kteří k radosti USA a EU brzy vybudují vzornou demokracii. Občanská rebelie vyústila v násilnosti, do mírově demonstrujícího davu najížděli provládní muži na koních a velbloudech a mlátili kolem sebe obušky. Chaosu využívají ozbrojené skupiny, aby terorizovaly západní novináře. Podle organizace Reportéři bez hranic se jedná o snahu režimu umlčet mezinárodní zpravodajství a šířením násilí revoltu v očích světové veřejnosti diskreditovat. Co teď bude? Anarchie, občanská válka? Chopí se moci bratrstvo vousatých islamistů, kteří záhy útočí na Izrael a rozpoutají třetí světovou válku?
„Oba scénáře jsou mimo“, píše Spiegel. „Vznikly z naší pohodlné ignorance arabského světa, jeho obyvatel, náboženství a kultur a z projektování našich přání a obav na tento nepochopený region.“
Západ hlásá vznešené hodnoty svobody, demokracie a lidských práv, ve skutečnosti mu ale zřejmě jde hlavně o stabilitu a zachování statu quo. Poměry ve světě by měly zůstat stabilní, abychom se cítili doma bezpečně a aby naše obchody nerušeně pokračovaly, aby nás neobtěžovali chudí migranti, cena ropy nestoupla a dovolená proběhla v klidu. Životní poměry obyvatel naších dovolenkových destinací jsou většině z nás srdečně jedno.
Bezpečnost Izraele, volný průjezd Suezským kanálem a omezení vlivu militantního islamismu jsou jistě legitimními zájmy. Ale Mubarakův režim a Západ, který ho dlouho podporoval, používaly k prosazování těchto zájmů nelegitimní prostředky. Fetiš stability je chronickou nemocí. Železná opona a bipolární rozdělení světa byly sice neutěšeným stavem (hlavně pro lidi na východní straně železné opony), nicméně panovala velká stabilita.
Islám má jedno specifikum: budí strach. Veřejnost nerozlišuje mezi militantním radikalismem a náboženstvím, islám se jednoduše rovná hrozbě. Arabové jsou „dobří“ jen tehdy, pokud nejsou vidět, jinými slovy: pokud se oblékají a myslí jako my. Jsou nebezpeční, pokud je na první pohled patrné, že se jedná o věřící muslimy. Obě hlediska mají vytlačit z našeho zorného úhlu jinakost, kterou vnímáme zásadně jako hrozbu.
„Pokud chceme, aby z arabských revolucí vzešlo něco dobrého, musí naše pohodlná ignorance skončit“, píše Spiegel. S přáním stability za každou cenu se budeme muset rozloučit. Jsme svědky hnutí za svobodu, která nebude pro nás jen a jen vždy pohodlná. Přála bych si, aby v arabském světě vznikly demokratické vlády a zvítězil osvícený a mírumilovný islám, který mnozí na Západě dlouhodobě podporují. Jednoduché to jistě nebude, demokracie je zdlouhavý proces, ne rychle vytvořený stav. Svobodné volby demokracií ještě nejsou.
Podpora diktátorských režimů vede paradoxně k tomu, čemu se chceme vyhnout: k fanatismu a násilí. Neřekl právě americký prezident Bush: „Stabilitu nelze koupit dlouhodobě za cenu svobody“? Éra vykoupeného klidu zřejmě končí.