Dělají si snad všichni srandu? Nobelova cena pro neofeudální bruselskou byrokracii? Nebo jsme teď všichni tak trochu Obama? Mohu si nyní do životopisu psát, že i já jsem (jakožto občan členského státu) nositelem Nobelovy ceny míru? Kde si mohu vyzvednout peníze? Proč tu cenu nedat rovnou zbrojařskému průmyslu?
Zdá se, že Evropa už nemá fanoušky. EU může za všechno: za nezaměstnanost, sociální zbídačení, ztroskotání eura a války ve světě. Proč bychom měli takovým lotrům udělovat Nobelovu cenu?
Je evropské sjednocení synonymem zastaralé politiky a příběh o smíření Německa a Francie směšný? „Hluboké pohrdání evropským projektem, které mnozí pociťují, není na místě“, píše Die Zeit. „Obrací se vlastně proti kritikům samotným.“
Evropa není samozřejmostí. Nobelův výbor ve svém odůvodnění píše: „Unie a její předchůdci významným způsobem přispěli k více než šesti desetiletím míru a smíření, demokracii a dodržování lidských práv v Evropě.“ Evropská integrace je jedinečný mírový projekt, který nemá v dějinách obdoby. Před dvěma generacemi byl náš kontinent sužován ničivou válkou, jejímž výsledkem bylo šedesát milionů mrtvých. Ze staletých nepřátel se stali partneři a přátelé. Je to málo?
V jednom se Die Zeit trochu mýlí. Píše, že si občané postkomunistických zemí – na rozdíl od Západoevropanů – společné Evropy doopravdy váží. V některých případech tomu jistě tak je. Obávám se ale, že mnohdy převažuje pragmatický cynismus.
Společná Evropa je více než jen garantem míru. Bez EU bychom nemohli svobodně cestovat, pracovat a usazovat se. Unie dbá na dodržování zásad právního státu a demokratičnosti v členských zemích.
Krize eura je jiná kapitola. Unie není dokonalá ani nedotknutelná a její podoba se bude v příštích letech měnit. Záleží na nás, jakou ji chceme. Naštěstí se evropské konflikty už neřeší na bitevních polích.
Udělení Nobelovy ceny EU má svůj smysl možná právě v dobách krize. Dejme si pozor, aby se společná Evropa nestala jen snem včerejška.