Ondřej Štindl je výborný recenzent. Těším se na každý jeho text, a pokaždé si dobře počtu. Precizně, se značným jazykovým citem a stylistickou elegancí (aspoň podle mého skromného cizineckého soudu), ale hlavně s velkou prozíravostí pitvá filmy, až to skoro bolí. Ne, nemyslím si, že zkazí divákům zážitek. Zostřuje jejich pohled. V záplavě plochosti technicky dokonalé komerce je to dost zapotřebí.
Na film Revolutionary Road jsem se těšila. Ne tolik kvůli slavné herecké dvojici Winslet/DiCaprio, neboť hollywoodské velkofilmy à la Titanic moc nemusím, ale kvůli režisérově předchozí, zdařilé satiře American Beauty a kvůli dobrým kritikám. Stihla jsem první lucemburské představení za bílého dne, kdy chodí do kina snad jen kritici a nenapravitelní fanoušci s tolerantními šéfy.
Chtěla jsem napsat, že Sam Mendes natočil snímek, kde rozebírá konvence a naivní představy o štěstí. Sice ne tak jizlivě jako ve svém debutu American Beauty, ale s dostatečně ostrou břitvou. Chtěla jsem napsat, že natočil autopsii manželství, tiché drama zachycující melancholii protagonistů, jež se divákovi nevnucuje. Dokonce jsem chtěla citovat Bergmana a jeho Scény z manželského života. Nepřipomíná prudkost neshod mezi Frankem a April a jejich rezignace na životní sny tristní bezvýchodnost Bergmanova díla? Chtěla jsem napsat, že Revolutionary Road je všude, nejen v Americe čisťounkých padesátých let.
Poté, co jsem četla článek Ondřeje Štindla, to už napsat nemůžu. Autor má totiž pravdu: režisér se choval jako hodný chlapec, který ví, co se od něho očekává. Jinými slovy: ve snímku o „ničivé síle životních konvencí“ podléhá sám konvenci filmařské a natočil film tak, aby cestou nejmenšího odporu dostal Oscara. Herci jsou skvělí, své řemeslo ovládají na jedničku (právě to se mi na amerických hercích líbí), ale dusí je „úporná úctyhodnost díla“ a „vehementně vytvářená“ atmosféra. „Okázalá elegance provedení nenechá místo ani pro černý humor – na to se Nouzový východ (tak byl film česky přejmenován) bere moc vážně.“ Já vím, bratři Cohenovi jsou mnohem méně hodní chlapci, a jejich humor je černý jak havran. Přiznávám, že mě ta demontáž trochu bolí, ale tak to s mikroskopickou introspekcí občas je.
Co mi zbývá, o čem můžu se svojí omezenou češtinou ještě psát? Pokouším se spekulovat o otázce, kterou autor položil ve článku. Právě jí se filmař dle jeho mínění ve studii charakterů ústředních postav „dost důsledně“ vyhýbal. „Do jaké míry je pocit života v pasti, který Franka a April sužuje, vysvětlitelný vnějším tlakem a do jaké míry vychází z vnitřních dispozic obou hrdinů? Byla v tom páru skutečně možnost dokázat něco mimořádného, co zadusily společenské konvence, nebo je to jenom milosrdná lež, jež Frankovi a April pomáhá vyhnout se uznání toho, že každý z nich sám sebe i životního partnera hodně přeceňoval?“
Když se poznají, mají April a Frank ještě velké plány. Ona má umělecké ambice a chce být herečkou, on vyzařuje „přitažlivou lehkomyslnost kluka, který má všechno před sebou“, ale hlavně nechce skončit jako vlastní otec, poslušný zaměstnanec firmy Knox. Oba chtějí „žít“ a věci „cítit“. A oba končí přesně tak, jak nechtěli: on se každé ráno přemění do tuctového pracovníka firmy Knox s bezpečným příjmem a kariérní vyhlídkou, ona zůstane doma, myje nádobí a peče bábovky. V hezkém domku na předměstí se začínají cítit jako cizí tělesa ve vlastním, banálním životě. Poněkud klišovitý sen o svobodném životě v Paříži, tradiční Mekce bohémů, se zlomí, když April nečekaně znovu otěhotní a Frank dostane nabídku povýšení.
Ve skutečnosti nemůžou za ztroskotání snů ani dítě ani životní okolnosti, ale strach z vlastní kuráže a kapitulace před světem bezpečí. Je prostě pohodlné být rádoby-bohémem, žít měšťácký život a na šosáctví nadávat. Jistě, pokrytectví a usilovně potlačované neurózy spořádaných sousedů jsou něco těžko snesitelného. Jenže, jsou April a Frank opravdu lepší než oni? Když se bojíme, je každá výmluva dobrá. Nekapitulujeme skoro všichni před světem bezpečí, abychom se posléze ubírali cestou menšího odporu? V duchu se musím usmívat, když moji dobře vydělávající kolegové, kteří dřív taky snili o svobodném životě bez biče konvencí a úzkoprsé eliminace rizik, vyprávějí, jak svoje životy proorganizují, zabezpečují, ze všech úhlů pojišťují a pečlivě plánují.
Představa vlastní jinakosti, výjimečnosti, mimořádnosti je pouhou iluzí, dokud nemáme odvahu ji natvrdo konfrontovat s realitou a se svým skutečným potenciálem. Frank a April si nikdy nepřiznali, že na to možná nemají. Ale není konfrontace s realitou to, na čem záleží, ne představa o sobě?
Otázka, jak žít život, který žít chceme, mimo úzkostlivou konformitu, je univerzální. Už proto je Revolutionary Road opravdu všude.
Mimochodem: německý („Zeiten des Aufruhrs“) a francouzský titul („Les noces rebelles“) nejsou lepší než český.
Sam Mendes: Revolutionary Road, česky Nouzový východ
USA, 2008; podle stejnojmenného románu Richarda Yatese
Článek O. Štindla „Dobří herci v rolích těch špatných“ vyšel v tištěné verzi Týdnu 4/2009.