Nehledě na to, že Chorvatsko bylo už za socialismu vyhledávanou destinací, mám pocit, že se v devadesátých letech stalo pro Čechy tím, čím byly Bibione, Caorle a Jesolo v padesátých a šedesátých letech pro Rakušany a Němce: vzdálenostně a finančně dostupným letoviskem pro střední vrstvy. Slunce, průzračné moře a kousek romantiky takřka za dveřmi.
V roce 2007 se vydalo do přijadranské republiky sedm set tisíc Čechů. Přes plánované řízkové embargo nebude jejich počet tento rok nižší. Spíš naopak. Zda si bere rodina Svobodových z Chrudimi do kempu na poloostrově Istrie šedesát vajec nebo živou slepici, která jim má v jižanských vedrech snášet vejce, nehraje roli.
My jsme jeli poprvé. Ke společné dovolené nás pozvala rodina spolužáka našich kluků ze třídy. Bydleli jsme, jako mnozí, v soukromém apartmánu u dalmátského pobřeží. Majitelé nás pohostili citronovým likérem z vlastního sadu. Na malém posezení jsem kladla hodně neturistické otázky o jejich prožití balkánské války.
Ve svých apartmánech ubytovali manželé Mimicovi skoro vesměs Čechy. Jedni odcestovali, a šup, už další den ráno stálo před domem jiné auto s českou SPZ. Na nedaleké pláži se na ručnících s romantickými motivy od Vietnamců opalovaly kolonie Novákových a spol. Obligátním vybavením byly chladící tašky a pivo. Paní J. exponovala své mohutné poprsí na přímém slunci. Za týden byla tmavá jako uzené tofu.
Čeština byla slyšet úplně všude. „Máte Lidovky?“ zeptal se pan vedle mě u novinového stánku. „Jak často ti mám ještě opakovat, že toho máš nechat!“, štěkal otec na svou dceru mezi regály v supermarketu. Měla jsem chuť uprchnout někam, kde češtinu nějaký čas neuslyším.
Srovnatelné chutě mívám na turistických stezkách v Praze, když potkám skupiny rakouských či německých turistů, hlasitě komentující ceny nebo hulákající v metru. Tvářím se, jako bych nerozuměla. Stud za krajany v zahraničí je vedle fandění při sportovních utkáních spolehlivým indikátorem pocitu národní příslušnosti. Za koho se stydíš, k tomu patříš.
Pouhá koncentrace krajanů na určitém místě a v určitém čase ale ještě není důvod se za ně stydět. Každý má právo cestovat, kam a kdy se mu zachce. Navíc čerpají z cestovního ruchu hlavně domácí.
Jsem já lepší turistkou, protože se vyhýbám masovým destinacím a organizovaným zájezdům? Je horším turistou ten, kdo se domácích na nic neptá, pohybuje se jen v turistických střediscích, polehává na pláži, smaží své řízky a konzumuje pivo?
Nemá i uvědomělý, zvídavý turismus svá úskalí? Kdo říká, že je domácím vždy příjemné, když se cizí člověk ptá na jejich životy či vleze do odlehlé vesnice v naději, že tam žádný jiný turista nebude?
Jistě, pan Mimica mohl na moje otázky o válce odvětit: „Promiňte, ale to je příliš osobní“. Neudělal to. Obchod je obchod, a host je králem, aspoň na čas svého pobytu. Ale možná se mýlím. Možná ho můj zájem potěšil. Vlastně víme toho málo o lidech v zemích, které navštěvujeme.
Naše počátečná dobrá nálada poté, co jsme už první večer byli okradeni a polovinu noci strávili v doprovodu ne zrovna efektivních chorvatských policistů, trochu zkysla, ale krása moře mi újmu nahradila. Naše spekulace o možném pachateli končily závěrem, že to nemusel být Chorvat z nedalekého pirátského městečka, ale mohl to klidně být jiný český turista.