O houbaření jindy. O hokeji pár postřehů nyní, po fulminantním vítězství českého mužstva na prvním utkání světového šampionátu v Moskvě.
Popravdě řečeno jsem se o hokej nikdy nezajímala. To jest, než jsem přišla do Čech. Zanedlouho jsem pochopila, že lední hokej je v Čechách společenský fenomén a katalyzátor národní hrdosti. V době olympijského vítězství v Naganu jsem nevlastnila televizor ani nesledovala sportovní zpravodajství. Když v noci putovaly hulákající davy s národní vlajkou pod oknem, myslela jsem si, že vypukla nová revoluce. Nebylo na ulicích tehdy skoro víc lidí než v listopadu 1989?
Během normalizace se zápasy proti SSSR staly náhradním bojištěm. „Tyto dvě hokejové hodiny“, napsal Petr Schnur na Britských listech, „ve kterých se vylidnily ulice a národ seděl svorně před televizními obrazovkami, suplovaly zejména v 70. letech do jisté míry jeho chybějící občanskou odvahu.“
Fenomén identifikace s tímto sportem je o to zajímavější, že aktivní hokej provozuje poněkud omezená skupina obyvatelstva. Není to masový sport, jako lyžování v Rakousku. Jistě, ne každý Rakušan se narodí s připnutými lyžemi, stejně jako ne každý Čech má brusle na nohou.
Výmluvný příklad je můj manžel. Míra jeho fyzického pohybu se řídí heslem „Sport ist Mord“. I jako divák je celkem imunní proti sportovnímu nadšení. Přesně do chvíle, kdy nastoupí česká hokejová reprezentace. Jedině ta dokáže v něm vzbudit vlny překypující vášně. Když opravdu o něco jde, o titul na mistrovství světa či olympijské zlato, promění se můj tichý choť v hystericky křičícího tvora.
Sportovní utkání je kromě toho měřítkem pocitu národní identity. Kdo má pochybnosti, ať se podívá na zápas dotyčných mužstev. Komu fandíš, pro toho bije tvoje srdce.
Hrají-li Češi proti Rusům, Američanům, Švédům či Kanaďanům, neváhám, komu fandit. Hrají-li Češi proti Němcům, také neváhám. Němci jsou sice bratranci Rakušanů, ale zároveň jejich intimními nepřáteli. Čechům fandím proti všem, s jedinou výjimkou. Až se utká české mužstvo v neděli s reprezentací mé rodné země, budu držet palce jí. Počet let strávených v Čechách a láska k Čechům na tom nic nemění. Rakousko zůstane mou prvotní vlastí.
Bohužel se budu moci dívat jen na začátek utkání. Manžel tvrdí, že to bude stačit. Již po první půl hodině bude podle jeho vlídného názoru rozhodnuto o zničující porážce alpského mužstva. To se uvidí. Ale i kdyby tomu tak bylo, zůstávám v klidu. Koneckonců nemůžeme vynikat všude: ve sněhu i na ledě.