Jsem překvapená, že je mu věnována značná propagace. V jednom letáku je dokonce řeč o „světově proslulém“ básníkovi. Kdo z houfů českých cyklistů, vodáků, a nizozemských karavanových turistů ho zná? Asi málokdo. V Rakousku je velmi uznávaný spisovatel, ale mnozí ho nečetli. Stifter se nedá číst tak rychle, jak dnes konzumujeme užitnou literaturu a internet. Když jsem ho četla na gymnáziu, musela jsem ho občas odložit. Moje netrpělivá potřeba dramatičnosti byla vyšší než to, co mi básník nabízel. Jeho svět je kontemplativní, svět malých věcí, bez rychlých sledů a ostrých převratů. Tak, jak na děvče z Alp působí zelené kopce a tajemné lesy Šumavy.
Zastavit se a naslouchat šumění vršků, praskání větví a vrzání kmenů pod nápory větru. Pozorovat brouka, jak leze po mechu, pestrý kamínek, jak se třpytí po dešti. Odmlčet se a dlouho nemluvit. Pak ho můžeme začít číst.
Stifter se narodil 1805 ve skromných poměrech. O svém dětství řekl: „Jako chlapec jsem trápil všechny lidi kolem sebe, zvláště pak otce a matku, otázkami po původu všech věcí, které nás obklopují, zvláště nebeských jevů a světa rostlin, což zejména matku uvádělo do zlého rozpoložení.“ Po smrti otce, kterého přejel vlastní vůz s nákladem lnu, odešel do klášterní školy v Kremsmünsteru v Horních Rakousích, kde začal tajně psát básně. Ve Vídni studoval práva a přírodní vědy. Byl i nadaným kreslířem a malířem. Jakkoli byl vynikajícím studentem, nedokázal se uplatňovat v praktickém životě. Dlouhá léta setrvával v nerozhodném mezistavu, kdy se protloukl jako soukromý učitel matematiky. Zaplétal se do letitého příběhu lásky k mladé ženě z Frymburku, jehož ztroskotání určovalo další běh jeho života. Proč si Fanny Greiplovou, která přece osm let na něho čekala, nevzal, není jasné. Stifter postupoval tak jako v životě vůbec: váhal, kolísal, nebyl schopen učinit konečné rozhodnutí. Jako by se bál obléct si pevný korzet měšťanského života, který by mu psaní jen těžko umožnil.
Nakonec si vzal Amalii Mohauptovou, dceru důstojníka napoleonských válek, a usadil se jako školní rada v Linci. Manželství nebylo šťastné, zůstalo bezdětné, a jeho žena neměla pro jeho literární dílo pochopení. Stifter byl celý život rozpolcen: Proti vlastnímu neštěstí si vytvořil velký, pozitivní obraz šťastného života, v němž se reálné neštěstí, čím větší se stalo, tím systematičtěji popíralo.
Stifter byl svým způsobem velmi moderní. Na civilizační pokrok v devatenáctém století, který byl zakládán na myšlence významného činu, boje o moc, násilí silnějšího, historického okamžiku, objevů, produktivity, použití všech zdrojů a sil, a v jehož průběhu byly oběti nevyhnutelné i ospravedlnitelné, odpovídá Stifter svým „laskavým zákonem“ („Das sanfte Gesetz“) v předmluvě ke knize Pestré kameny (Die bunten Steine) z roku 1852: „Poněvadž už je řeč o tom, co je velké a co malé, chci vyložit své náhledy, lišící se pravděpodobně od těch, které mají mnozí jiní lidé. Vanutí vzduchu a zurčení vody, růst obilí a vlnění oceánu, zeleň země, jas nebe a třpyt hvězd považuji za cosi velkého: nádheru blížící se bouře, blesk, který poltí dům, vichřici, ženoucí příboj, horu, jež chrlí oheň, zemětřesení, obracející v suť celé kraje, pak nepovažuji za větší než jevy shora uvedené, ba mám je za menší než ony, poněvadž jsou jen pouhými účinky zákonů daleko vyšších. Vyskytují se na jednotlivých místech a jsou důsledky jednostranných příčin. Síla, která dá vzkypět a přetéci mléku v hrnku chudé ženy, je přece táž, která žene vzhůru lávu v té hoře chrlící oheň a která jí dá stékat dolů po horském úbočí. Jen nápadnější snad jsou tyto menší jevy a strhávají na sebe více pohled neznalý a nepozorný, zatímco duševní postup vědcův směřuje k celku a k obecnému a jen v něm je s to poznat samu velkolepost, poněvadž jen v něm samém je to, co udržuje svět …“ (Překlad: Jan Mareš z Jihočeské Univerzity).
Na primát výjimečnosti, privileg velkého, vášnivého člověka, a přednost konfliktu před klidem, odpovídá Stifter svou představou o spravedlnosti: Každý má mít možnost vedle druhého neohroženě existovat, „být střežen jako klenot, tak jako každý je klenotem pro všechny ostatní“.
V novele Katzensilber přežijí děti a babička ničivé krupobití jen proto, že „hnědá“, přírodě blízká dívka intuitivně ví, že „jen měkké věci odolávají“, a dokáže najít to správné útočiště.
Konec Stifterova života byl poznamenán depresemi a trudomyslností. Jeho nevlastní dcera Julie spáchala v mladých letech sebevraždu, a básník onemocněl cirhosou jater. Ve věku šedesáti tři let se bolesti staly tak nesnesitelné, že si v nestřeženém okamžiku v jedné lednové noci na Šumavě břitvou prořízl krk.