Film jsem viděla v Lucembursku, kde pracuji každý druhý týden. Tato malá země s pouhými třemi sty tisíci obyvateli dělá pro podporu kvalitní kinematografie hodně. Vedle Cinématheque se širokým výběrem snímků z celého světa mají lucemburská kina v programu jako jedny z prvních v Evropě nové zajímavé filmy. Navíc se točí i lucemburské filmy nebo koprodukce („Devátý den“), a to i v lucemburštině, jednom ze tří úředních jazyků země.
Babel navazuje na biblické podobenství. Podle Starého Zákona potrestal bůh opovážlivost stavitelů slavné věže zmatením jazyků. Filmová interpretace se odehrává v pěti z nich, když na každém dějišti na sebe narážejí dva: v marocké poušti arabština a angličtina, v Kalifornii a Mexiku angličtina a španělština, v Tokiu japonština a znakový jazyk. Jazyky jako takové nejsou zdrojem nedorozumění, slouží spíš jako metafory pro mentální světy, do nichž jsme se zabarikádovali a odkud se bojíme vystoupit. V globální vesnici jsme si sice fyzicky blíž, ale duševně máme stále k sobě daleko.
Kromě toho připomíná film teorii chaosu, podle níž může motýl pouhým zamáváním křídel spustit na druhém konci světa orkán. Dobře míněný dárek marockému pastýři vyvolá osudný řetězec událostí, které hluboce zasahují do životů lidí na několika kontinentech. Vše je vzájemně propojeno. Možná další důkaz synchronicity, o které umí tak dobře vyprávět Jaroslav Dušek.
Režisér Iňárritu se znovu uchýlil k osvědčené mozaikové technice. Místo chronologického sledu ukazuje časově posunuté fragmenty událostí, které se postupně spojují do celku. Svou pozornost soustřeďuje režisér na křehkost a zranitelnost postav, tak jak se projevují v extrémních situacích.
Jedna část puzzle se odehrává v Japonsku, v japonštině a ve znakovém jazyku. To je volba nevšední pro americkou produkci. Japonská pasáž patří k nejvýmluvnějším ve filmu. Hluchoněmá dívka se snaží vypořádat se sebevraždou matky a najít v pulsujícím velkoměstě cestu z vnitřní samoty. Chce navázat fyzický vztah s opačným pohlavím, ale nepodaří se jí to, ačkoli je velmi půvabná. Ze zoufalství nabízí svoje tělo cizím mužům. Názorně tato epizoda předvádí naši neschopnost k opravdové mezilidské komunikaci.
Herci jsou vesměs přesvědčiví. Brad Pitt, který se už několik let snaží zbavit se nálepky hollywoodského krasavce a málo nadaného herce, dokazuje i v tomto filmu, že hrát umí. Cate Blanchett jako jeho partnerka je výborná, jak jinak. A mladý mexický herec Gabriel Garcia Bernal okouzluje od dob Amores Perros pokaždé znovu. Působiví jsou i neherci, zejména z Maroka.
Jedině konec je na můj vkus až moc smířlivý. Snad s výjimkou mexické chůvy, jejíž hrdinské úsilí o záchranu dvou amerických dětí není oceněno, a která se stane obětí amerických imigračních zákonů. Záchrana ostatních protagonistů naznačuje, že milostivý osud či dobrá vůle postačí, aby se naše životy vrátily do normálu.
To je na tak inteligentní film trochu málo. Díky smířlivému konci a použití některých klišé obrazů působí film místy vykonstruovaně. Nicméně bych na něj klidně šla znovu. Vím, že se nebudu nudit.