Byla jsem plná očekávání, když jsem se spolu s řeckou kolegyní vydala do malého lucemburského kina. Film vychází z knihy Stefana Austa, bývalého šéfredaktora Spiegelu a snad nejfundovanějšího žijícího znalce teroristické skupiny RAF (Frakce Rudé armády).
Je nezbytné znát společenský kontext, ve kterém se rodila tehdejší revolta. Poválečné Německo padesátých a šedesátých let poznalo obrovský hospodářský vzestup. Ekonomický úspěch, řadový domek, televize, mercedes a dovolena v Itálii tvoří idylu otců a matek babyboomers, kteří se narodili těsně po válce. O nacismu se nemluví, zločiny páchala prý jen malá skupina. Příznačný je eufemismus „válečně odsouzení“ pro nacisty, kteří se po pár letech vězení vrátili na svobodu. Na ministerstvech, v justičním a policejním aparátu, ve státní správě a na vysokých školách sedí ve vedoucích pozicích často lidé z Hitlerova režimu. Zarytě zamlčují svou minulost. Nechápou, proč mladí nechtějí být „slušnými“ občany a dále přispívat k národnímu ekonomickému úspěchu. Z Ameriky přeskočí radost z provokativního překračování zákazů, revolta proti autoritám a odpor proti válce ve Vietnamu. Protestující studenti už nejsou považováni za pouhé narušovatele, ale za elementy, které chtějí rozvrátit mimořádně úspěšný hospodářský systém. „Slušní“ občané používají proti nim hesla jako „Měli by vás poslat do plynu!“
V roce 1967 je během státní návštěvy perského šáha v Berlíně policií zastřelen student Benno Ohnesorg. Konfrontace se zostřuje, a malá skupina, připravena k použití násilí, se rozhoduje bojovat všemi prostředky proti vládnoucí elitě a kapitalistickému systému. O pár měsíců později vybouchnou v noci první zápalné pumy ve dvou frankfurtských obchodních domech. Pachatelé, Gudrun Ensslinová, dcera protestantského pastora, a její přítel Andreas Baader, jsou zatčení a odsouzení, ale podaří se jim prchnout do zahraničí. Po návratu do Berlína začínají kolem sebe shromažďovat sympatizanty, mezi nimi i hvězdnou novinářku Ulrike Meinhofovou. Když je Baader znovu zatčen, podniknou akci osvobození, při níž zanechají těžce zraněného policistu. Baader, Meinhofová a Ensslinová spolu založí „Frakci Rudé armády“, městskou guerillu ozbrojeného odporu, která rozpoutá spirálu krvavého teroru.
Dekáda 1967 – 1977 je nejdramatičtějším obdobím německé poválečné historie: bombové útoky, přepadení bank a amerických základen, únosy špiček německé ekonomiky a jejich brutální zavraždění na straně jedné, hysterie veřejného mínění a tvrdé represálie bezradného státu na straně druhé. „Došlo by k atentátům bez RAFinovaného provokatéra a exhibicionisty Andrease Baadera? Rozpoutal by se krvavý teror, kdyby ve vedení Spolkového kriminálního úřadu nebyli lidé, kteří své funkce zastávali již před rokem 1945? Vznikla by druhá generace RAF, kdyby se tehdy beze zbytku vyjasnily všechny pochybnosti o sebevraždě Ulriky Meinhofové? A kdyby ve stammheimském vězení nezemřel Holger Meins na následky hladovky?“ ptá se autor článku „Revolta roku 1968 a RAF“ na stránkách Goethe-Institutu. Byla RAF více než hromádka nenávistných fanatiků? Do jaké míry plnila zastupitelskou funkci pro ideologicky obdobná seskupení? Jaký význam má rok 1968 pro německou politiku? Dodnes zůstává mnoho otázek nezodpovězených, dodnes zaměstnává německou společnost „mýtus RAF“, ačkoliv skupina už dávno neexistuje.
Film „Baader-Meinhof-Komplex“ se snaží detailně rekonstruovat sled událostí. První sekvence jsou vskutku strhující. S neuvěřitelnou akribií dokumentují útoky a atentáty. Počet výstřelů na generálního státního zástupce Bubacka je jistě v přesném souladu s policejními protokoly, a pravděpodobně odpovídají i poznávací značky aut v pozadí skutečnosti.
Režisér honí fakta a drastické scény. Události a činy mají mluvit samy za sebe, ale výsledek je slátanina bez sdělení a film bez duše. Razantní parodie na Bonnie&Clyde či teroristická bondovka, kde svůdný macho Andreas Baader střílí do vzduchu během noční jízdy v ukradeném Porsche ani jinak nebere ohledy na nic a na nikoho.
V první polovině má snímek ještě jakousi červenou niť: osud intelektuálky Ulrike Meinhofové a její cesta do podzemí. I zde ale zůstává mnohé nevysvětleno nebo jen v náznacích: proč přenechala své děti bez komentáře cizím lidem? Byla opravdu tak bezcitná matka? Co bylo rozhodujícím spouštěčem, aby odešla do ilegality?
Druhá polovina filmu je zuřivý sled náhle se objevujících a znovu mizejících figur bez úvodu a charakterizace, kde jedna akce honí druhou. „Best-of-RAF“ jako event-kino. Některé scény ve věznici Stammheim jsou názorně drastické, ale i zde chybí hlubší vyprávění. Bez solidních znalostí dobového kontextu a reálných událostí divák naprosto ztrácí přehled a mnohé, co je jen naznačeno, nemůže vůbec pochopit. Domnívám se, že to bude i případ českého diváka.
Režisér se záměrně vyhýbal interpretaci a vlastnímu postoji. Chtěl jen „ukázat“, ne vykládat. Jenže: ukázat a vyprávět, vzít diváka za ruku, znamená ve skutečnosti nejen ilustrovat, ale i vysvětlit. A to se mu bohužel nepodařilo.
Uli Edel a Bernd Eichinger: Der Baader-Meinhof-Komplex
Německo, 2008