95letý Otto von Habsburg promluvil v rakouském parlamentu a řekl doslova: „Stále se vedou ostudné debaty o tom, zda byli Rakušané spoluviníky nebo oběťmi. V Evropě není žádný jiný stát, jenž by měl větší právo označit se za oběť.“
Z úst člověka, který se jako dlouholetý poslanec Evropského parlamentu zasloužil o budování mostů mezi národy, vystoupil ve třicátých letech otevřeně proti nacismu, bránil se obsazení Rakouska hitlerovskými vojsky a pomáhal mnoha pronásledovaným při útěku, to zní podivně.
Zarážející je též jeho přirovnání jásajícího davu na vídeňském Heldenplatzu k fanouškům při fotbalovém utkání: „Neustále vídáme záběry Heldenplatzu, kam přišlo 60.000 lidí – to je pravda. Ale podívejte se, 60.000 lidí lze nalákat na kdejaký fotbalový zápas.“ Nehledě na to, že lidí na vídeňském náměstí Hrdinů bylo podstatně víc: přivítat Hitlera není totéž jako fandit fotbalovému mužstvu. Pomatené výroky senilního starce? Nevím. Otto von Habsburg byl při smyslech.
Ve včerejších zprávách České televize zaznělo v krátkém příspěvku o rakouských událostech před sedmdesáti lety, že se „poválečné Rakousko snažilo zamést hnědou minulost pod koberec a dlouho se nedokázalo s tímto traumatem vyrovnat. Mýtus Hitlerovy první oběti padl až v 90. letech minulého století.“
Opravdu tak pozdě? Vždyť byly tyto věci každému soudnému člověku jasné už dřív. Dobře, volili jsme Waldheima. Nebyla ovšem tato volba především vzdorovitou reakcí proti Američanům, kteří nám chtěli zakázat, abychom si bývalého generálního tajemníka OSN zvolili za prezidenta? I kdyby tomu tak bylo, je to navýsost varovné znamení, že jsme se s minulostí nevypořádali. Znovu jsem si uvědomila, že to, co považuji za samozřejmé já, nemusí být samozřejmé pro jiné. Vždy jsem měla za to, že skupina lidí popírající spoluvinu Rakouska na nacistických zločinech je velice malá, ale skutečnost mohla být jiná. Nesmíme vycházet ze sebe či ze svého okolí. Dospělý národ by měl vydržet a přijímat pravdu, i když přichází z venku. Je to zkouška pokory.
Na Anschlussu mne osobně zajímají nejvíce dvě věci. Zaprvé: Jak je možné, že byl Hitler přivítán s tak velkým nadšením? Zadruhé: Jak je možné, že se právě v Rakousku zrodil obzvlášť efektivní typ nacistického pachatele?
Den před plánovaným referendem o samostatnosti Rakouska překročila za úsvitu vojska Wehrmachtu rakouské hranice. Nepadl jediný výstřel. Přitom byl důvod se domnívat, že by Rakušané při svobodném plebiscitu hlasovali pro samostatnost své země. Podle jiných odhadů byly ovšem dvě třetiny pro připojení k Říši.
Odkud se vzaly najednou všechny ty vlaječky s hákovým křížem? Odkud se vzal nadšený dav, když bývalý krajan slavnostně vyhlásil „vstup své vlasti do německé říše“? Hitler byl vnímán jako krajan, který slavil v cizině nebývalé úspěchy. Přišel, aby svým krajanům umožnil participovat na svém štěstí. Rakušané chtěli originál, ne rakouskou kopii.
Skutečnost, že fašistický stát fungoval jako dokonale zvrhlý managementový systém, je druhé důležité zjištění. Horlivcům nabízel rozmanité možnosti kariérního postupu. Není tajemstvím, že poměrné zastoupení Rakušanů ve vedoucích pozicích v koncentračních táborech bylo nadprůměrné. Rakouští nováčci, kteří se chtěli dostat nahoru, museli v obrovské mašinerii zabíjení prokázat mimořádnou vůli k výkonu.
Proč trvalo tak dlouho, než země vystoupila z pečlivě pěstovaného mýtu oběti, přestala se vymlouvat na tíživé okolnosti a tlak z Německa, přiznala ústy svých nejvyšších činitelů spoluvinu a začala aktivně pátrat po pachatelích? Že by chyběla vůle? Že by rakouští pachatelé jednoduše nesměli existovat, neboť by mezi nimi mohl být i vlastní otec, strýc nebo dědeček?
Mlžit je nebezpečné, protože to brání pohledu na skutečné oběti. Na jedné fotce pořízené krátce po Anschlussu je vidět, jak vídeňští Židé, pod pošklebky nacistů a pohledy kolemjdoucích, čistí kartáčky vozovku. Nikdo z těch, kdo tam stál a civěl, se nemůže nazývat obětí.