Šla do kuchyně a sedla si ke stolu. V útrobách jí hlodal
neklid a tísnivé napětí. Přes okno bylo slyšet cinkání tramvají a kvílení
pneumatik. Vzala si jeden z reklamních letáků, které ležely na stole, a
začala v něm listovat; netečně přelétala pohledem barevné
televizory, autosedačky, tekutá mýdla a prášky na praní. Dříve hltala
časopisy, které vyprávěly příběhy ze života, dávaly rady a slibovaly štěstí.
Jak svádět muže a jak si ho udržet, jak hubnout, aby to nebolelo, jestli je
lepší pít zelený, nebo bylinný čaj.
Dostala hlad; ucítila, že se z jejího jícnu stává temná
bezedná propast. Vstala a otevřela lednici. Nakupené
potraviny zalilo umělé světlo: dvě velké lahve koly, paleta vajec, pomazánková másla, sýry, jogurty, šunka, dezerty, džemy a džusy. Vzala smetanový jogurt, odtrhla víčko a hltavě ho snědla. Ze
spížky vyndala čipsy, indiánky a makovec a uspořádala je na stole tak, aby měla
vše na dosah.
Vzpomínala na hřejivý pocit domova, když stála maminka
v kuchyni a vařila a ona seděla u velkého stolu a dělala úkoly.
Vůně bublajícího jídla, ztlumené světlo nad dřezem, klapot hrnců a nádobí ji
uklidňovaly. Maminka řekla, ať jde psát úkoly do pokoje, ona ale raději zůstala
sedět u stolu.
Dnes vzala do ruky Kunderovu knihu Směšných lásek. Opřela ji
o sáček nudlí, otevřela na první stránce a nacpala si do úst hrst chipsů
z roztrženého pytlíku. Názvy povídek ji rozesmály: Nikdo se nebude smát; Zlaté jablko věčné touhy; Falešný autostop; Symposion;
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým; Doktor Havel po dvaceti letech; Eduard a
Bůh. Rozhodla se pro Falešný
autostop.
„Vždycky se už předem styděla za to, že se bude stydět.
Často toužila po tom, aby se uměla cítit ve svém těle volně, bezstarostně a
neúzkostně …."
Hrdinkou příběhu byla mladá dívka, která se často styděla.
Jela s přítelem na dovolenou; znenadání se oba zapletli do zvláštní hry, která
spočívala v tom, že on hrál cizího řidiče a ona stopařku.
Dostala chuť na něco teplého a strčila do trouby pizzu. Už
se těšila, až se zakousne do jemného, křupavého těsta pod roztékajícím se
sýrem. Otevřela láhev koly; hnědá, perlící tekutina jí protékala hrdlem.
„S takovou úzkostlivostí přistupovala i k mladíkovi,
kterého poznala před rokem a s kterým byla šťastná snad právě proto, že
nikdy neodděloval její tělo od její duše a mohla s ním žít cele. V té
nerozpolcenosti bylo štěstí, jenomže za štěstím hned číhá podezření a dívka
jich byla plná. Často ji třeba napadlo, že jiné ženy (ty neúzkostlivé) jsou
přitažlivější a svůdnější a že mladík, který se netajil, že tento typ žen dobře
zná, jí někdy za takovou ženou odejde."
Když poznala P., měla za sebou léta samoty. Neměla ráda své
tělo a mužům, kteří jí dělávali komplimenty, nevěřila. Proč jí při narození
nebylo přiděleno z „nachystaných těl"
nějaké jiné? Není snad naše tělesná schránka jen propůjčená, konfekční věc?
Styděla se za své ženské, zaoblené tvary, za vyčnívající prsa. Vrstva tuku
kolem těla měla i něco dobrého: byla krunýřem mezi jejím křehkým nitrem a
vnějším světem. Kdo studoval pozorně její kulatý obličej, mohl si všimnout, že
krásné, světlé oči byly vyděšené a smutné, jako oči malé holčičky, která byla
zrovna za něco potrestána.
Sýr na pizze začal tát; položila tlustý plátek salámu na
krajíc chleba a dychtivě se do něho zakousla.
P. ji měl rád takovou, jaká byla; aspoň to tvrdil. Nevadilo
mu, že neodpovídala vládnoucímu ideálu krásy a štíhlosti; prohlásil, že mu
načančané modelky v lesklých magazínech nic neříkají. Poté, co se poprvé
pomilovali, měla s naivní samozřejmostí za to, že zůstanou navždy spolu.
„Bylo to o to horší, že ji víc zbožňoval, než miloval;
zdálo se mu vždycky, že její bytost je skutečná jen uvnitř hranic věrnosti a
čistoty a že za těmito hranicemi prostě neexistuje; že by za těmi hranicemi
přestala být sama sebou, jako voda přestává být vodou za hranicí varu. Když ji
nyní viděl, jak překračuje se samozřejmou elegancí tu úděsnou hranici,
naplňoval ho hněv."
Nerozumím, myslela si a vsunula kousek měkkého sýra do úst;
co
vlastně mladík ve své dívce viděl? Svou vlastní představu, svůj ideál plaché,
nedotčené bytosti, která nikdy nevypadne z role? Nehráli lidé ve vztazích
vždycky nějakou hru? Věděla, že se tím tajně zlobí sama na sebe. Vztah
s P. si od začátku idealizovala, chtěla, aby byl dokonalý, ničím
nenarušený, symbiotický. Snažila se odpovídat tomu, co si myslela, že od ní
očekává. Jejich láska dostala první trhliny, když na dovolené v Řecku
pronesl, že mu občas připadá trochu cimprlich.
„I ve hře se skrývá
pro člověka nesvoboda; i hra je pro hráče past; kdyby to
nebyla hra a seděli tu skutečně dva cizí lidé, stopařka by se už dávno mohla
urazit a odejít; ale ze hry není úniku; mužstvo nemůže utéci před
koncem ze hřiště, šachové figurky nemohou uprchnout ze šachovnice, hranice
hřiště jsou nepřekročitelné."
Kouřící pizza voněla
po rajčatech, parmazánu a tymiánu. Rezignovaně si odkrojila velkou porci; sýr přetékal přes okraje. Ano,
všechno je jen hra, napadlo ji, všichni jsme figurky na šachovnici života,
všichni jsme uvězněni v bezvýchodnosti svých těl a úzkostí.
Když P. zavolal (ze služební cesty), aby jí řekl, že se
zamiloval do někoho jiného, ukončila urychleně rozhovor a odjela do
supermarketu. Cítila se ponížená a podivným způsobem osvobozená. Opustil ji pro
jinou, a tím nad ní zlomil hůl: byla kus hadru, méněcenná bytost. Nyní ji už
při neukojitelných záchvatech hladu nemohl nikdo zadržet.
Nezrodil se její hlad už před mnoha tisíci lety, když hlad a
úzkost byly ještě jedno jediné slovo? S napěchovaným břichem se cítila jako
první člověk, napřimující se v savaně a potrestaný nepřítomností Boha.
Plný strachu ze všeho, co ho ještě mohlo čekat, toužící po naplnění, jehož
nemohl dosáhnout.
Ohmatala své nafouknuté břicho. Pod oknem jela tramvaj. Podívala
se na stůl, na zbytky své žranice a málem nebyla schopna vstát a dojít na
toaletu.
Samotný pohled do záchodové mísy jí způsobil v žaludku
vzpouru. Nemusela si strčit prst skrz krk,
první nakyslá vlna zvratků vystřelila a pleskla o dno. Hleděla na kouřící
kaši a její zvláštní zápach, ostrý a kyselý, odporný a vzrušující, rozpoutal
druhou vlnu. Zmocnil se jí dráždivý pocit osvobození. Vyčerpaně se držela mísy
a lapala po dechu.
Zítra bude všechno jinak, řekla si, zítra začnu nový život;
ve svém nitru však věděla, že to je lež.
***
Poznámka na konci:
Osoba je fiktivní,
hlad po lásce však velmi reálný. K této scéně mě inspirovala druhá kapitola
románu „Hoffmanův hlad" (Leon de
Winter).