Co nás čekalo? Skupina zajímavých intelektuálů? Studenti politologie fantazírující o nastávajícím puči v Lubumbaši nebo počítačoví podivíni hovořící v nesrozumitelných zkratkách?
Možná byli i oni zvědaví na mě. Kdo je vlastně ta Rakušanka? Blogerská bublina? Jak dobře umí doopravdy česky? Nepíše jí všechno manžel a ona mluví lámanou češtinou jak Američan po absolvování úrovně „1“ ve státní jazykové škole?
Cestou přes most Legií jsem přemýšlela o tom, že se naše virtuální osobnost od skutečnosti může velice lišit, ačkoli tu neseme kůži na trh a vystupujeme pod pravou identitou. Ve virtuální realitě nehraje roli, zda máme tik nebo koňskou nohu, zda jsme hvězdou večírků nebo šedivou myší. Není rozhodující, zda nám každá věta lehce z pera plyne nebo ji pečlivě pilujeme. Klávesy jsou trpělivé. A reakce čtenářů tlumené nárazníkovou zónou internetu.
Na Kampě jsem si vzpomněla na nedávný německý průzkum o blogerské osobnosti, který vedl k zajímavému, ač nikoli překvapujícímu výsledku: „Zadumaný idealista“ je typ, který v blogosféře dominuje. Na rozdíl od celkového obyvatelstva, kde tvoří idealisté menšinu. Dvě třetiny blogerů se označují za introverty. Všeobecně je mezi námi podíl extrovertů a introvertů přibližně vyvážený. „Analytičtí a nezávislí myslitele“, zvídaví, hraví lidé, kteří se málo starají o konvence a mají rádi změnu – to vše jsou podle průzkumu blogeři. Byla jsem skutečně zvědavá, když jsem vstoupila do Mlýnské kavárny.
U stolu na konci poměrně prázdné místnosti sedělo pár mladých lidí. Poznala jsem je hned. Fotky na webu odpovídají skutečnosti, tolik je jisté. Po počáteční chvíli rozpaků se spontánně rozvíjely rozhovory. Postupně jsem si přesedla z jednoho konce stolu na druhý, abych měla možnost se s každým trochu bavit. Občas jsem se musela usmívat: Tak to je ten člověk, z masa a kosti, jehož texty čtu pravidelně, který mě vzal sebou do světa svých myšlenkových pochodů a nabízel vhled do své osobnosti … Někdo byl tichý a mlčenlivý, jiný zas živý a komunikativní.
Pokud se hrubě nemýlím, koňskou nohu ani tik nikdo neměl. A soustředěný šarm přítomných blogerů na Báru tak působil, že skutečně blogovat začala.
Šarm nechyběl ani na včerejším, dodatečném setkání s Ivanem Dererem. Seděl u baru jako Bruce Willis, a vítal mě se širokým úsměvem. Měla jsem pocit, že poznávám starého známého. Dvě hodiny jsme mluvili o všem možném, o psaní, o životě, i tom, jaké to je, když se rodinný život odehrává jinde než pracovní.
Cestou domů jsem se zase musela smát. Kdyby mi někdo před rokem předpověděl, že jednoho dne budu blogovat, nevěřila bych. Nevěděla jsem ani, co takový blog vůbec ne. Nejsem si jistá, zda vím dnes, co to je, ale jedno vím jistě: blogování mě moc baví.
Fotky z Mlýnské kavárny zde