Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Země žalářů

Prvomájový víkend jsem strávila na jižní Moravě, nedaleko od své rodné země. Moje myšlenky se vracely k případu, který v minulých dnech hýbal světem a pronásleduje Rakousko jako kletbu: věznění a pohlavní zneužívání dětí v podzemních žalářích.

Byl to šok. Necelé dva roky od případu Nataschi Kampuschové vyšlo najevo, že v Amstettenu, poklidném městečku v Předalpí, držel otec svou dceru neuvěřitelných dvacet čtyři let jako otrokyni v podzemním bunkru, pravidelně ji mlátil a znásilňoval, a zplodil s ní sedm dětí. Mrtvé miminko spálil v peci, a tři ze zbývajících šesti dětí, ty, „co méně křičely“, si vzal nahoru do „ráje“, jako dědeček. Ostatní byli odsouzeni přežívat v podsvětí.

Pokusy nabízet uklidňující vysvětlení pro tento hrůzný čin selhaly. Josef F. nebyl samotářem a zvláštníkem jako Wolfgang P., věznitel Nataschi, ale průměrným občanem, dokonce úctyhodným členem místní komunity. Odpovídal sociálním normám: přísný, ale spravedlivý, o svoje děti a vnoučata pečující rodinný patriarcha. Jeho autoritativní obraz světa zapadal do představ těch, kteří ctí řád a pořádek. Pilný a pečlivý člověk, vlastník několika nemovitostí. Sociální úřady a opatrovnické soudy mu důvěřovaly. Když dcera zmizela, vydával se za oběť mysteriózní sekty, a všichni mu ochotně věřili.

Ve skutečnosti byl Josef F. despotickým tyranem, jenž svoje děti bil, jakmile neposlouchaly na slovo. Pro jeho submisivní manželku bylo manželovo slovo „svaté“.

Žil Josef F. více životů v paralelních dimenzích? Byla tu kmenová rodina, z níž jeho děti co nejdřív odešly, neboť panovačného otce už nemohly dál snášet. V podzemí založil rodinu s dcerou, na které bez zábran praktikoval incestní násilí. Třetí život začal, když si vzal některé z dětí nahoru do bytu, aby o ně jako dědeček pečoval. Anebo žil Josef F. jen jediný život abnormního psychopata, jenž si zahrál na vládce nad životem a smrtí své rodiny?

Proč se takové případy opakují právě v Rakousku? Co je špatné v mé vlasti?

Tituly světových médií jsou zahanbující: „Dungeons & Austrians“, píše New York Times. „L’Autriche ternie par l’affaire de séquestration“, Le Monde. „In Austria, no one can hear you scream“, Australian Times.

„Romantický obraz alpské idyly, tradic, hudby, pohostinnosti a císařovny Sisi“, který nebyl nikdy víc než kýčovitým klišé pro turisty, je definitivně ten tam. Byl to obraz, který se mi nikdy nelíbil, ale nálepka „země žalářů“ je přímo děsivá. Sebereflexe je na místě, a to samozřejmě ne poprvé.

Rakousko je tradičně katolickou zemí s patriarchálními strukturami, kde se podporuje profylaktická poslušnost a „Dienst nach Vorschrift“, služba podle předpisu.

Ve společnosti panuje konsenzuální mentalita, která se vyznačuje až neurotickou averzí jít do otevřeného konfliktu. Habsburská monarchie byla na konci 19. století strnulým kolosem, pasivně čekajíc na své zhroucení. Ve Vídni se ovšem tančilo dál, a zavíraly se oči před blížící se pohromou. Dilema „Schein oder Sein“, balancování mezi zdáním a skutečností, to je vskutku velmi rakouské.

„Ne nadarmo právě zde odkrýval Freud hlubiny lidské duše a zasunuté rány, které se vždy mohou znovu otevřít“, cituje Týden italský list La Stampa. Rakušané mají tendenci věci ututlat, uhýbat zrak před nepříjemnostmi, „o kterých se přece nemluví“.

I u nás se říká: „Co se doma upeče, to se doma sní.“ Tento postoj může mít neblahé následky pro oběti domácího násilí. Tři čtvrtiny případů sexuálního zneužívání se odehrávají v rodině. Právě rodina, místo bezpečí a ochrany, může se stát tím nejhorším žalářem.

Rakousko má mnoho kostlivců ve skříni. Nejsme jediní, neboť na krutost a incest není národní monopol.

Reklama

Teprve nyní začaly noviny psát o případu 45leté francouzské ženy jménem Lydia Gouardo, která byla osmadvacet let svým adoptivním otcem týraná a znásilňovaná, a porodila mu šest dětí. Když se pokusila o útěk, byla zavřena. Neuvěřitelná je reakce okolí. Novinářům, kteří přišli do Coulommes, vesnice šedesát kilometrů na východ od Paříže, vzkázal starosta: „Všichni to věděli, i já. Neházejte špínu na naši vesnici!“ Nepošpinit zdánlivou vesnickou idylu má přednost před pravdou?

Sousedé nezavinili martyrium rakouské Elisabeth a jejich dětí. Ale mohli se víc zajímat. „Pan F. – vždyť hezky zdravil“, říká soused. Vypovídá to něco o jeho charakterní nezávadnosti? Nikoliv. Další nájemník tvrdí, že slyšel klepání zezdola. Jiný se divil, proč mu majitel účtoval tak vysokou spotřebu elektřiny. Dnes se najde leckdo, komu vždycky připadalo „něco“ v tom domě „divné“. Proč se nikdo neozval?

Členové rodiny i nájemníci shodně tvrdí, že sklep byl „tabu“. Čtvrt století se autoritativnímu člověku bez větších potíží dařilo prosazovat své soukromé tabu. Zločin byl možný, protože nikdo nechtěl jít do konfliktu s despotou, ani jeho vlastní manželka. Její slabost není omluvou.

Ano, i úřady se mohly zajímat víc o místo pobytu matky tří, na prahu domu prarodičů, „odložených“ kojenců. Mohly se zajímat o důvody, proč dcera ve svých šestnácti letech utekla, místo aby ji vrátily do náručí „milujícího“ otce.

Nicméně otázka zůstává: kolik občanské odvahy chceme a musíme v zájmu obětí mít?

Nepřeji si společnost, kde panuje všeobecná nedůvěra. Nepřeji si společnost strážců a hlídačů, kteří vniknou do našich ložnic. Všichni známe lidi, kteří neváhají zavolat policii, když je pět minut po dvaadvacáté hodině večer slyšet hudba ze sousedního bytu. Ozvali by se i tehdy, když nejde o vlastní klid?

Natascha, Elisabeth a Ondřej z Kuřimi nebyli a nebudou poslední. Bohužel. Fatalisticky zavírat oči není řešení. Přeji si občanskou společnost, kde se budeme víc zajímat o to, co se v našem okolí děje.

 

Obrazek v perexu převzat z článku "Dungeons & Austrians", NYT, 2.5.2008

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama