Těšila jsem se na to, že zfilmování Kunderova románu uvidím po dlouhých letech podruhé, ale přiznám, že jsem v druhé polovině usnula. Film byl dlouhý, a noc pro matku dvou šestiletých raubířů už pokročilá. Naštěstí jsem stihla několik krásných okamžiků, na které jsem číhala s radostním očekáváním. Jeden z nich je scéna, kde Tereza plave pod vodou v lázeňském bazénu za doprovodu překrásné klavírní hudby Leoše Janáčka. Tomáš ji fascinovaně pozoruje. Je to scéna tak poetická, že bych ji chtěla zastavit a pustit znovu. Jinak musím přiznat, že mě film nenadchnul tak silně, jako při prvním vidění. Měla jsem pocit, že přece zůstává na povrchu, zbývá erotika a lehkost, ale už ne filozofie a hloubka témat a ironie.
V mé rakouské vlasti vyšly Kunderovy romány ve výborném německém překladu Susanny Rothové na konci osmdesátých let. Česky jsem tehdy neuměla ani slovo, mé zájmy byly úplně jinde, a kdyby mi někdo předpověděl, že se jednoho dne ocitnu v tehdy ještě komunistickém Československu, tak bych se hlasitě zasmála. Nic v mém životě to nenaznačovalo.
Jednoho dne mě kamarád pozval do kina na „Nesnesitelnou lehkost bytí“. Film vzbudil mou zvědavost. Ukázal svět, o kterém jsem doposud málo věděla. Svět komunistického Československa, svět emigrantů v západní Evropě. Koupila jsem si román, a již po prvních stránkách jsem Kunderovi propadla. Myslím, že to byl recenzent německého Spiegelu, kdo o něm psal, že se čte lehce jako šampaňské, aniž by sklouznul do kýče. Přesně takový pocit jsem měla. Literatura německy mluvicích zemí tíhla spíš k těžkopádné hloubavosti, ke kryptickému rozjímání nad životními problémy. Najednou tu psal někdo čitelný příběh prostoupený esejistickými úvahami plnými osvěžující ironie a absurdních konstelací, a to vše s nevídanou, až podezřelou lehkostí. Nevím jak jiní, ale já se při četbě Kunderových knih znamenitě bavím. Zhltla jsem od něho vše, co bylo v němčině k mání. Od skvěle zakomponovaného „Valčíku na rozloučenou“ až po „Žert“, cynické pojednání o prohnilosti komunismu a nemožnosti vyrovnat se s minulostí.
O několik let později jsem se ucházela o lektorát němčiny na zahraniční univerzitě. Pánové na ministerstvu ve Vídni se mě při vstupním pohovoru ptali, kam chci. „Do Francie“, jsem odpověděla, neboť francouzština byla mým prvním cizím jazykem, a sladká Francie mě stále lákala. Ukázalo se, že hodně žadatelů uvažovalo stejně, ale měli tam málo míst. Vzápětí se mě pánové ptali: „Nešla byste do reformní země?“ Reformními zeměmi jsme tehdy nazývali země bývalého komunistického bloku. Spontánně jsem řekla: „Proč ne?“. Jenže na otázku: „A kam?“, jsem už nevěděla, co říct. Až na divokou jízdu hlavním městem Maďarska na budapešťské letiště jsem s „reformními zeměmi“ neměla žádné osobní zkušenosti. Najednou mě napadl Kundera a jeho romány. Tak jsem odpověděla: „Šla bych do České republiky“. A tak to bylo. Vyslali mě do Prahy, kde jsem dodnes.
Nelituji. Do Prahy jsem se, tak jako mnoho cizinců, na první pohled zamilovala, a Kunderu mám stále ráda. Jistě, kritici mu právem leccos vytkli. Například, že je samolibý cynik a misogyn. Na tom něco je. Pro mě zůstává nicméně mimořádně nadaný spisovatel a jeho romány patří k tomu nejlepšímu, co bylo v dvacátém století napsáno.
Foto (perex): kresba Adolf Hoffmeister