Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Vymysleli jsme vám pračku

Minulý čtvrtek jsem si po delší době koupila Mladou frontu. Lákal mě slib duelu na titulní stránce: Kočičková versus Hausmann. Název rozhovoru zněl: „Jsou ženy k ničemu?“

To je dost nesmyslná otázka, ale pokud si dobře pamatuji, řekl sám Josef Hausmann kdysi v Lidových novinách, že ženy jsou vlastně k ničemu. Duel mezi moderátorkou a šansioniérkou, kterou „mnozí považují za feministku“, a předním českým šovinistou nebyl zdaleka tak divoký, jak jsem čekala. Na konci se zdálo, že ti dva si docela rozumí. Možná je to i tím, že Ester Kočičková má smysl pro humor.

Ne všechny bojovnice za práva žen ho mají, když je řeč o feminismu. Občas převládá zaryté lpění na zásadách a fundamentalistické obviňování. Bez humoru se nelze s panem Hausmannem vůbec bavit: jeho výroky jsou většinou tak drzé, že je nelze brát vážně. On sám je jistě vážně myslí, o tom nepochybuji. Ale jako pohotový glosátor si je vědom toho, že cílenými provokacemi a nestoudným šovinismem, což může v době politické korektnosti působit jako odzbrojující upřímnost, se lze dnes dobře zviditelnit. (Nutno říci, že do České republiky politická korektnost úplně ještě nedorazila, jinak by nemohly vycházet primitivní reklamy na zbraně a alkohol se spoře oděnými ženami).

Během čtení obou rozhovorů jsem se dobře bavila. Jen na konci, kdy jsem se nad protagonistou zamýšlela, začalo mi být trochu smutno.

Pan Hausmann má vždy přichystanou pointu a nezůstává nic dlužen. Přesně vyjádří, co si myslí a pohotově glosuje na téma muži a ženy. Nepřipouští žádné jiné vzorce chování než redukovaný evoluční model: ženy jdou za úspěchem a statky, muži za krásou. Dlouho jsem odmítala věřit, že tomu tak je, ale dnes si myslím, že v mnoha případech ano. Sama jsem nikdy neměla majetného přítele, ale podle sebe nemůžeme soudit. Patřím k ženám, které jsou schopné si vybrat „přiblblého básníka“, což se dle pana Hausmanna ještě nikomu nevyplatilo. (Ať mi manžel promine, sice vzbudil mou pozornost i tím, že mi poslal na mobil dva verše od Villona, ale to ještě neznamená, že ho považuji za přiblblého básníka).

Světová modelka Carla Bruniová měla vztahy s četnými celebritami a pana Sarkozyho by si nikdy nevšimla, když by ji jako okresní úředník požádal o autogram. Coby prezident Francie může vedle ní vypadat jako vráščitý trpaslík, nevadí. Nesejde ani na tom, že předtím veřejně hlásala zcela jiné politické názory, než jsou na programu jejího muže. Máloco je totiž více sexy než moc. V této souvislosti působí otázka, kterou si jednou kladl Karel Gott, docela vtipně: „Proč si mě ženy nevšimly, když jsem byl ještě elektromontér?“

Je to nespravedlivé: muž se může vypracovat (nebo jiným způsobem dostat) na vyšší pozici, kde bleskově stoupá i jeho hodnota na seznamovacím trhu. Vzhled, inteligence (ne každý zbohatlík srší důvtipem) nebo dobrý charakter nehrají roli. Rozhodují status a peníze.

Ženě vyšší pozice nepomůže. Naopak, často je překážkou na cestě k získání partnera. Když poodhlédneme od estetických zákroků (jejich vylepšovací potenciál je zatím sporný), nemá žena prakticky možnost vlastní tržní hodnotu zvýšit. Je dána, a to fyzickou krásou a věkem. Pan Hausmann mluví bez zábran: „Hlavní hodnota ženy v manželství je její tělo.“ Čas a důsledky porodů tento kapitál trvale ohrožují. Pro tlouštíky má následující radu: „Pokud ženská není nemocná, měla by být schopná uběhnout deset kiláků denně. Když má čas sedět u televize nebo krafat někde na pavlači, oběhnout párkrát stadion – na to čas nemá? Stačí hodina denně, aby neztloustla.“ Beznadějné případy „musí slevit v nárocích, najít svoji hodnotu na seznamovacím trhu“ a případně jít s Ukrajincem.

I Ukrajinec je muž, a muži nám přece dali pračku. „Byli to muži“, filozofuje pan Hausmann, „koho zajímalo, co je za tím lesem, za dalším kopcem, kde je jižní pól. Buďte ráda, díky tomu máte pračku.“

Svým způsobem má pan Hausmann před ženami respekt. Ženy totiž přesně vědí, co chtějí: „Ženě jde o to, aby muž nasměroval tok svých statků jejím směrem a pokud možno natrvalo.“ Možná je to i varování pro ostatní muže, neboť „ženy mají v genech, že si mapují, kde by si tak mohly polepšit.“ A tak se může stát, že žena i s dětmi od muže odejde k nějakému „hejskovi“ anebo se odstěhuje do „sociálního útulku“, kde se o ni štědře postará stát.

Vnuknutí a nečekané extrapolace pana Hausmanna neznají konce. Poměrně nechutné nařčení obětí domácího násilí nechám stranou, pan Hausmann pod tlakem redaktorky sice přizná, že jsou důvody, proč může žena chtít od muže odejít, ale mohla bych se přece jen na něho rozčílit. A to nechci.

Klíčový moment je chvíle, kdy přijde řeč na matku. Vztah k první ženě v životě muže nutně poznamená. Matka pana Hausmanna byla učitelka. „Leccos mi to u vás vysvětlilo“, konstatuje Ester, „protože učitelky … to je vždy diagnóza.“ Tak dalece bych ani nešla, abych neurazila dnešní učitelky, mezi nimiž se jistě nenajde tolik přísných semetrik jako dřív. Příznačné ale je, že je to jediný moment, kdy jinak hovorný a zábavný pan Hausmann přestane glosovat a mlčí.

Lze si představit, že jeho neskrývaná nevraživost vůči opačnému pohlaví má své kořeny právě ve vztahu k matce. Působí dojmem muže, který musí sobě i světu neustále dokazovat, že ženy prokouknul a že se tak sobeckými a vypočítavými potvorami nenechá klamat a napálit. Nechce být na nich závislý. Sex se dá opatřit i jinde, například u prostitutek. Což má své výhody, neboť „emočně, časově i finančně“ je to „nízkonákladové“.

Trochu je mi pana Hausmanna líto, vždyť nosí v sobě velmi smutný obraz žen. Stále se proti nim bouří a ptám se, zda celoživotně neopakuje ve vztahu k ostatním ženám vzpouru proti dominantní matce. Těmi, kdo mu nakloněné nejsou, pohrdá („S takovýma nemůžu mít slitování“), protože ohrožují jeho ego, a zároveň sní o tom být „znásilněn“. Není jasné, zda se jedná o pohodlnost unaveného lovce nebo o přání otočit poměr sil a dovolit si slabost.

Znásilnění panu Hausmannovi – kolegovi tlumočníkovi, jak jsem se dozvěděla – nepřeji. Ale možná se jednoho dne zralá nymfa jeho frajerstvím nenechá oblafnout ani odstrašit. A aniž by musel mít strach o své statky, ho od jeho prokletí vysvobodí.

 

***

Reklama

Malý dodatek: Nomen non semper est omen. Hausmann znamená v němčině muž v domácosti. Právě tím nejspíš nikdy nebyl.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama