Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Větrem a tmou

Vedu dvojí život. Život na obživu, a život rodinný. Odehrávají se na dvou různých místech v Evropě.

Nevím, zda má duše není už moc citlivá na časté cestování. Potřebuje čím dál tím víc času, aby dorazila na místo, kde tělo už dávno je. Pohybujeme se mechanicky z jednoho místa na druhé, přes velké vzdálenosti, hory a kontinenty, jako hejna kobylek. A často nevíme, kde jsme zrovna nechali duši.

Je neděle o půlnoci. Nemůžu si stěžovat, moje cesta do Lucemburska proběhla hladce, ve společnosti příjemných lidí, a přesto … a přesto nemůžu usnout.

Mám ráda svou práci. Miluji svoje děti. Abych byla od nich odloučená co nejméně, krátila jsem práci na minimum. Děti mi v druhém životě bolestně chybí. Jejich nepřítomnost cítím v sobě jako pulzující vakuum.

Ve čtvrtek odpoledne můžu jet. Vítr žene déšť v silných nárazech přes koridory mezi skleněnými věžemi na evropské náhorní plošině Kirchberg v Lucemburku. Na to prostředí jsem si nikdy nezvykla. Není to svět podle míry člověka, je to svět institucí a aut. Doprava hučí na víceproudových silnicích. I na zelených plochách se člověk cítí nepodstatný.

Představa, že ještě dnes budu zpět v Praze, mi připadá kuriózní. Jako by moje dva životy nemohly být během jediného dne sloučeny.

Spolujezdci už čekají. Jsem ráda, že nejedu sama. Cesta trvá sedm hodin a půl. Projíždíme Německo, obrovskou krajinu uprostřed kontinentu, kterou tak málo znám. Jako mnozí jen projíždíme.

Kaiserslautern, Ludwigshafen, Heilbronn, jména důvěrně známá, aniž bych znala k nim patřící města. Milníky cesty, označení úseků. Všude dálnice, odbočky a spojení. Okolí se stalo neviditelné, jen dálnice a světla existují. Rozcestníky se krátce rozzáří, aby vzápětí zmizely ve tmě.

Wer reitet so spät durch Nacht und Wind? Kdo jede tak pozdě větrem a tmou? Musíme se s M. smát. Goethe a Král duchů. Uměla jsem tu baladu zpaměti, vždycky se mi líbila.

„Kdo jede tak pozdě větrem a tmou?
To otec a jeho synáček jsou.
Ve svém náručí otec tak pevně ho má,
tak teple, tak vroucně ho objímá.

Můj hochu, proč tvář jsi do dlaní dal?
Což nevidíš, tatínku, vždyť je tu král!
Má korunu, vlečku, král duchů to je!
Jen pruh to mlhy, ty dítě mé …“


Musím myslet na autonehodu, bylo to v noci před lety v Alžírsku, kdy jsem zázrakem vyvázla se zlomenou rukou. O rok později zemřela na silnici maminka. Jsme křehcí jak syrová vejce, a osud s námi zamete jak vítr s listím. Ještě dlouho poté jsem při řízení v noci před sebou viděla cosi, stín, předmět, zvíře, co se náhle vynořilo ze tmy.

Je čas na krátkou přestávku. Pumpa, obchod, restaurace, všude zboží a jídlo, hudba, oslňující světlo, hojná nabídka. Přesto je to místo prázdné, jen pár lidí sedí u baru a kouří. Na jejich tvářích je opuštěnost, v očích neurčité přání.

Postáváme venku na parkovišti, pijeme kávu z papírových kelímků, nadechneme se chladného vzduchu. „Kde jsi vlastně doma?“ ptá se mi M. „Na různých místech“, odpovím. „A kde nejvíc?“ Chvíli mlčím. „Asi v Praze“.

Ještě tři sta kilometrů. Norimberk, Amberg, Weiden, odbočit nahoru na hranici. Už abychom byli u cíle. Stěrače odhánějí déšť, jenž šlehá na přední sklo. Není tam něco před námi? Jen odraz reflektorů z protisměru? Jen pruh to mlhy, ty dítě mé.

 

Reklama