Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Utrpení mladého a úspěšného P.

Na tramvajové zastávce jsem se před několika dny setkala s člověkem, jehož jsem dříve důvěrně znala. Měl na sobě značkový oblek, ale unavený, sklopený pohled.

Byl rád, když jsem ho oslovila. Měli jsme trochu času a šli do nejbližší kavárny. „To jsme se dlouho neviděli. Jak ses měl?“ Chvíli mlčel. „Chceš slyšet pravdu? Mizerně.“

P. byl vždy úspěšný muž. Hodně pracoval, své biologické a psychické hranice často ignoroval. Byl jedináček, do něhož vkládali rodiče velké naděje. Již na gymnáziu exceloval. Přesto byl v hloubce duše přesvědčen, že je vlastně neschopný, a je jen otázkou času, než ostatní na to přijdou. Dlouhá léta si myslel, že musí své schopnosti permanentně dokazovat.

Jeho sebejistota byla jen hraná. Ve skutečnosti se lidí bál, a nikoho k sobě doopravdy nepustil. Chtěl být výkonný a silný, ne slabý a zranitelný. Odpočívat neuměl. U zaměstnavatele byl oblíben, neboť byl extrémně pracovitý. Nestěžoval si, nereptal, ale zakousnul se do svých úkolů. Byl povýšen do vedoucí pozice, vydělával hodně peněz, a zdálo se, že mu vše jde jako po másle.

Jednoho dne přišla z ničeho nic panika. Uvízl v dopravní zácpě. Ucítil bušení srdce a začal se potit. Napadlo ho, že je to možná infarkt. Dojel na parkoviště, kde vypadl z auta a zcela se zhroutil. Někdo zavolal sanitku. Řada vyšetření závažné onemocnění vyloučila. Řekli mu, že je to od stresu v práci. Je vyhořelý, zralý na dovolenou.

Po dovolené se záchvaty začaly objevovat častěji, při jízdě do zaměstnání, někdy i při jednáních. Začal mít bolesti v zádech, v páteři, v hlavě. Měl úzkost z očekávání, pocit vnitřního chvění a stálého ohrožení. V noci se probouzel a cítil, že mu buší srdce a nemůže dýchat. Opakovaně byl na pohotovosti, kde se na něho dívali skrz prsty. Jenže on si nevymýšlel. Byl nemocný úzkostí.

Strach máme všichni. Vyostřuje smysly, mobilizuje energii, pomáhá organismu ubránit se před nebezpečím. Jako strategie přežití se zabydlel v naší kulturní paměti.

Dnes ale máme chorobný strach ze selhání. V pluralistické společnosti se cítí jednotlivec sám za vše odpovědný. Naše osobní identita se definuje skrz pracovní úspěch. Zvítězit se stalo v kultuře vítězů novým imperativem, zatímco se tradiční jistoty rozpadávají.

Jsme „zchoulostivělí individualisté blahobytu“, jak napsala DIE ZEIT, kteří snášejí míň než sedlák před sto lety, tváří v tvář neúrodě a moru?

Nemyslím si. Konkurenční boj v práci, strach ze ztráty zaměstnání a mobbing vytvářejí ovzduší napětí, bez mezilidské solidarity. Poměr mezi osobní výkonností, vlastním očekáváním a vnějšími nároky je narušen. Kdo nemá práci, se cítí nevyužitý. Kdo práci má, je často přepracovaný.

S mým známým P. to šlo z kopce. Měl strach ze ztráty sebeovládání, dokonce ze smrti. Začal se pohybovat pouze na místech, kde byla lékařská pomoc dostupná. Začal brát nejrůznější uklidňující léky. S množstvím podstoupených vyšetření paradoxně narůstala úzkost.

Jeho myšlenky se točily kolem problémů, které ještě neexistovaly. Uvíznul v nekončících spekulacích. Co by se stalo, kdybych ten úkol nezvládnul? Nevšimli si kolegové na prezentaci minulý týden, jak jsem se potil? Co bych byl platný bez práce a peněz? Jeho život se stal životem v kondicionálu. Byl závislý na své úzkosti.

Přišel den, který měl být jeho velkým dnem. Velký šéf do něho vkládal značné naděje. Nesměl ho zklamat. Den začal špatně. Ráno mu praskla voda v bytě. Při prezentaci na pódiu mu náhle začaly brnět ruce, a těžko se mu dýchalo. Dostal strach, že omdlí, musel si sednout. V prstech měl křeče, nedokázal je od sebe odlepit. Ambiciózní a úspěšný P. se celé tři hodiny třásl a plakal.

Dnes se má lépe. Po terapii a pobytech v klinice zase pracuje. Úzkost není pokořena, může se vrátit kdykoli, ale už se jí tolik nebojí. Naučil se s ní komunikovat. „Co ode mě chceš?“ ptá se, když v noci přichází.

Na lidi i na sebe se dívá jinak než dřív. Být výkonný není všechno. Pracuje míň a snaží se vybudovat stabilní sociální vazby. „Na konci jsem už moc přátel neměl. Nikomu jsem neřekl, jak se doopravdy mám.“

Svým kolegům napsal dlouhý e-mail, ve kterém vysvětloval svou nemoc. Měli pochopení. To byla důležitá zkušenost pro jeho uražené, zostuzené já.

„Dříve jsem nikomu nedůvěřoval. Naučil jsem se, že se vyplatí mít důvěru“, skončil svoji zpověď, vzal si sako a odcházel do hluku ulice žít si další díl svého příběhu.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama