Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Slovo je (zlo)čin

Hans Steiner, ředitel základní školy v jednom rakouském maloměstě, prohlásil jednoho dne na jaře 1972 před třídou: „Adolf Hitler nebyl tak špatný člověk. Chtěl vlastně dobrou věc, ale používal k tomu špatné prostředky“.

Pan ředitel byl můj třídní učitel. O Hitlerovi a holocaustu jsem ještě nepřemýšlela, ale nehoráznost toho výroku jsem si okamžitě uvědomila. Zůstal mi utkvěn v paměti.

V první polovině sedmdesátých let začal mladý David Irving psát knihy o svých historických poznatcích. K panu řediteli by cítil jisté sympatie. Pokud vím, nevystupoval před dětmi, aby hájil Adolfa Hitlera a popíral holocaust. Vystupuje před mladými členy ultrapravicových spolků a čile publikuje. Muž, který sám o sobě prohlašuje, že je seriózní historik, tvrdil mimo jiné, že plynové komory jsou výmysl a že „na zadní lavici auta Teda Kennedyho zemřelo víc lidí než v plynových komorách Osvětimi“.

Na otázku deníku The Guardian, jak to myslel, odvětil s arogancí britského snoba: „To byl jen vtip“. Možná mají někteří jeho kritici pravdu a David Irving nemá žádná pevná přesvědčení. „Jsem samozřejmě monarchista“, prohlásil v rakouské věznici, „a Rakušané žárlí na naši monarchii“. Stýská se mu po časech britského Empire a pocitu jistoty ve společnosti, která ještě nebyla multikulturní a kde každý znal svoje místo.

Reklama

Morální úvahy jsou Irvingovi cizí. V dějinách panuje, stejně jako v přírodě, zákon džungle. Nejsilnější zvítězí a jen silným patří Irvingův obdiv. Ve své první knize ze sedmdesátých let pranýřuje horor plošného bombardování německých měst v roce 1945, ale zároveň obdivuje velitele, který dal rozkaz k bombardování Drážďan. „Sir Arthur Harris byl velký muž“, říká. „Kdo má moc poslat denně 20,000 mladých mužů na smrt, je přece velký velitel“. Není divu, že obdivuje i Hitlera. V obrat smýšlení, který nastal během vazby a vedl k jeho propuštění, příliš nevěřím. Nejspíš se bál dlouhého odnětí svobody a řekl to, co chtěl soud slyšet.

Rakouský zákon proti pokračování v nacionálně-socialistické činnosti („Verbotsgesetz“) je mimořádně přísný. Když byl v roce 1945 přijat, nebyla svoboda projevu relevantním tématem. Šlo o absolutní vymezení nově vzniklého Rakouska proti nacionálnímu socialismu. Základním dilematem, před kterým stojí nejen Rakušané dnes, je svoboda projevu na jedné straně a obrana demokracie proti totalitním ideologiím na straně druhé.

Nehledě ke zranění citů přeživších obětí holocaustu může popírání dobře zdokumentované pravdy za určitých podmínek vést k novým zločinům. Podněcování k rasové nenávisti a násilí je čin, který nemůže zůstat nepotrestán.

Na druhé straně je těžko definovat hranici, kde trestnost vyjádřeného názoru začíná. Rakouský zákon postihuje širokou škálu projevů, které souvisejí jen nepřímo s nacionálním socialismem. K nim patří například označení Státní smlouvy z roku 1955 jako „Vídeňský diktát“, neboť Rakousko se v ní zavázalo k trvalé neutralitě, závazek, na kterém trval zejména Sovětský svaz a jenž nám po deseti letech okupace přinesl svobodu. Neutralita znamenala především zákaz hospodářského či vojenského spojení s Německem, což byl mimochodem důvod, proč Rakousko tak dlouho nemohlo vstoupit do Evropského společenství. Teprve po konci studené války bylo možné uvažovat o jiném výkladu neutrality.

Stejně tak je trestné ve sporu, zda jsou Rakušané samostatným národem nebo součástí německého národa, mluvit o „boji proti lži o rakouském národu“. Stěžejní otázka, zda může právní stát používat totalitní metody, zůstává. (viz článek http://politikon-cz.cassius.shosting.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3282&Itemid=9&mosmsg=D%ECkujeme+za+V%E1%9A+hlas%21).

Čím víc o tom přemýšlím, tím míň jsem přesvědčená o tak striktním omezení svobody slova. Ačkoli se mi Irving a jeho názory protiví, mám za to, že další vazba, kterou mohl rakouský soud na základě „zákazového zákona“ uvalit, by byla kontraproduktivní. Bylo by přece absurdní, kdyby se právě Irving stal mučedníkem za svobodu projevu.

Pan ředitel Steiner zůstal takových těžkostí ušetřen. Doma jsem tehdy nic neřekla. Pokud by mi vůbec uvěřili, tak by rodiče asi řekli: „On to tak nemyslel“. Co nemělo být, to nemohlo být. Pochybuji, že by si šli na pana ředitele stěžovat.

Když byl David Irving blízko Grazu, města, kde jsem studovala, zatčen, napsal čtenář regionálnímu deníku dopis se slovy: „Nechte ho klidně mluvit“. Nevím, zda bychom ho měli zavřít. Ale „klidně mluvit“ bychom ho nechat neměli.