Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Škytavka

U některých detailů bych nerad, aby se mi vytratily z paměti. Patří k nim škytavka. Nemyslím tu hlasitou, dotěrnou, kterou dostaneme všichni, když jíme příliš velké sousto suché bábovky nebo se opijeme, až se svět promění v temný kolotoč. Myslím tu tichou, téměř ostýchavou, která přichází z ničeho nic, aby po několika málo minutách odešla. Je to něco tak podivuhodného a cizího jako krajkové prádlo v koupelně kamarádky.

Celkem jsem si té zvláštní škytavky všiml u pětice, šestice žen. Nevím, zda je to hodně nebo málo. Byly to vesměs ženy s malým poprsím. Samozřejmě to nemusí nic znamenat. Možná nemají ženy s velkými prsy zrovna škytavku, když jsem v jejich blízkosti.

Vůně jedné z nich byla lahodná. Políbil jsem ji na pusu, anebo to byla ona, kdo mě políbil, rychle a letmo. Pokaždé, co si škytla, držela ruku před ústy, jako by ji škytavka samotnou překvapila. Viděl jsem ji ještě jedenkrát. Znovu jsem ji políbil, načež zmizela do jiného života.

Další měla oči jako maják. Všiml jsem si jí na koncertě, celou dobu jsme se na sebe jen dívali. Na konci představení jsem k ní šel, dal jí sklenici piva a papírek se svým číslem. Napila se, dostala tu podivuhodnou škytavku a neřekla ani slovo. Dodnes čekám, až mi zavolá.

S jinou jsem seděl v kavárně. Byla to příjemná kavárna, jedna z těch, kde hudba není příliš hlučná a rozhovory přicházejí samovolně. Ani jednomu z nás se nechtělo moc mluvit. Natáhli jsme se v křeslech, studovali kinoplakáty na stěnách, a její škytavka hopsala přes stůl jako porouchaný tenisový míč.

Nejhlučnější ze všech byla taky nejmladší. Strávili jsme noc v parku, mluvili o Bohu, o lásce a o východu slunce. Nic z toho nebylo, byla paličatá jako mula. Když se na mě zlobila, tlačila mne svou škytavkou ke zdi, přestože tam žádná nebyla. Odstěhovala se do vzdáleného města. Slíbil jsem, že napíšu, ale nikdy jsem nenapsal.

Vzpomínám i na cestu do Itálie. Seděli jsme dvě hodiny v jednom kupé, tváří v tvář, a spolu se potili. Mlčeli jsme, a naše oči přitom tiše hovořily jako chapadla chobotnice. Krátce před Janovem vstala, otevřela okno a vyklonila se ven. Vlasy jí vlály ve větru. Měl jsem chuť dotýkat se jemného chmýří na kůži pod halenkou, která se jí povytáhla kousek nahoru. Když se otáčela mým směrem, řekl jsem: „E pericoloso sporgersi.“ Usmála se, a v tu ránu dostala škytavku.

Představuji si, že všechny ty ženy sedí mně naproti u stolu. Jejich vlasy jsou dlouhé a hekbé. Tisknou se k sobě, smějí se a vesele škytají. Splývají v jedinou bytost. Objevily se v mém životě, aby krátce na to zase zmizely. Jako prchavé stíny? Anebo jsem je chtěl zapomenout? Přišly a odešly, jako jejich škytavka, která mi utkvěla v paměti.

 

Reklama