Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Rána, která bolí (+ německá verze včetně podcastu)

Na stránkách rodina.cz najdete zvukovou ukázku výpovědi dvou maminek na téma „Používáte fyzické tresty?“ Doufala jsem v reflexi o smyslu tělesných trestů. Místo toho maminky s úsměvem v hlase vyprávějí, jak dávají vařečkou ránu, která bolí.

Vždycky mě šokovalo, s jakou samozřejmostí se v České republice uplatňují fyzické tresty. 90% českých rodičů je používá. Většina rodičů dnešních dětí byla vychovávána v direktivní společnosti, a má tendenci přikazovat a zakazovat. Co dítě vykoná, jak si přejí, o tom se nemluví, je to prostě normální. Neuposlechnutí rodičů se naproti tomu automaticky trestá, a to často fyzicky. Jsou rodiny, které jiné výchovné prostředky než facku či výprask neznají.

Setkávám se s otřepanými klišé jako „Škoda každé facky, která padne vedle“ nebo „Ohýbej stromek, dokud je mladý“. Slýchám výroky jako „V mnoha rodinách je to bráno jako kolorit“, „Můj syn musí být dokopáván k učení, jinak to nejde“, či „Děti respektují spravedlivý trest od silnějšího jedince“. Co jiného jim zbývá? Vždyť jsou per definitionem ve slabší pozici. O tom, jaké šrámy na duši rány zanechají, se v mnoha rodinách přemýšlí už méně. A modřiny na těle jsou věru pěkný kolorit.

Před lety jsem se s manželem zúčastnila semináře, kde se hovořilo mimo jiné i o fyzických trestech. Byla jsem jediná, kdo je v diskuzi zpochybňoval. Uvedla jsem následující příklad.

Představme si situaci, kdy naše stará, již nezcela příčetná babička, při společné procházce náhle vběhne na silnici. Jsme rádi, když ji bezpečně přivedeme zpátky na chodník. Koho by napadlo na ni vztáhnout ruku? Takového člověka by každý právem považoval za brutálního hulváta. Odehrává-li se stejný scénář s malým dítětem, nikdo se nad bitím dítěte nepohoršuje. Obě, malé dítě i babička, jsou nesvéprávné osoby, které nám byly svěřené do péče. Za obě neseme odpovědnost. Jakým právem si dovolujeme vůči jedné, co bychom si nikdy nedovolili vůči té druhé? Úctu k tělesné integritě si zasloužíme všichni, bez ohledu na to, kolik nám je let, zda jsme babička či dítě.

Takovým úvahám se zastánci fyzických trestů vyhýbají. Místo toho uvádějí jejich údajný výchovný smysl. I s tímto tvrzením si troufám polemizovat.

V dětství jsem fyzicky trestána byla. Ne každý den, ale dost často. Moje matka byla přetížená výchovou čtyř živých dětí, na kterou byla většinou sama. Když ji ruply nervy, jednala tak jako mnozí, v afektu. Výchovný efekt ovšem výprask neměl. V té chvíli jsem matku nenáviděla a cítila se silně ponížená. S leckterým potrestaným konáním, jako nedovolené konzumace čokolády z nejvyšší police špíže, jsem pokračovala tajně tak, aby na to nikdo nepřišel. Respekt a poslušnost si matka tělesným trestáním u mě, ani bratrů, nezískala. Znám dost lidí, kteří na tělesné tresty ve svém dětství nevzpomínají v dobrém, navzdory tomu, co se tvrdívá.

Moje matka pokračovala ve výchovném stylu, jež znala od rodičů, kde se s dětmi žádné cavyky nedělaly. Proč se častěji nezamýšlíme nad tím, že v afektu opakujeme bezmyšlenkovitě to, co známe z domova?

Netvrdím, že každé plácnutí ohrozí duševní zdraví dítěte, a ten, kdo dostal občas na zadek, nemůže být šťastný a spokojený dospělý. Přiznám, že i já jsem svým dětem párkrát na zadek dala. Mé ratolesti jsou malí raubíři, kteří každý den zkoušejí mé nervy. Žádný dobrý pocit jsem z toho ale neměla, spíše pocit selhání. Rozhodně u nás nepatří fyzické trestání k systematickým výchovným metodám. Za důležité považuji přemýšlení o důvodech, jež vedly k vyhrocené situaci a mé vlastní podrážděnosti, za níž děti nezřídka jen částečně mohou.

Tělesné tresty jsou silové řešení, výrazem bezradnosti rodiče a možnost, jak si vylévat vztek. Souhlasím s dětským psychiatrem Petrem Pöthem, který mluvil v neděli večer v České televizi o fyzických trestech, v souvislosti s případem týrání malého Ondřeje z Kuřimi: „Stejně jako my dospělí neočekáváme, že nás někdo bude bít, když se mu něco nelíbí, dítě neočekává, že jeho chování bude regulováno tělesnou bolestí“. Podle něho jsou fyzické tresty i rizikovým faktorem při vzniku týrání, protože se často dávají v afektu, v momentě, kdy úplně neovládáme svoje chování. „Je to prostředek, na který si člověk navykne, a který má tendenci prohlubovat. Přijmout tělesné tresty za výchovnou metodu je riziková věc, protože nikdo z nás neví, kdy hranici k samoúčelnosti trestu ztratíme“. Kdo svoje dítě pravidelně bije, způsobuje deformaci jeho osobnosti. Ještě v dospělosti se bude dítě bát, že dělalo něco špatně. Anebo reagovat agresivně, protože je naučeno, že se člověk může prosazovat i pěstmi.

Od té doby, co mám děti, vím, že být dobrým rodičem je nejtěžším povoláním na světě. Nechceme opakovat chyby svých rodičů, a přitom spácháme jiné. Nejsme neomylní. Naše děti nám denně ukazují naše vlastní hranice. Možná, že nás nakonec učí víc než my je.

Dětí potřebují lásku, bezpečí a pozornost. Potřebují mantinely a důslednost. Být důsledný je těžké, to vím velice dobře. Ale rány, které bolí, nepotřebují.

 

Reklama

Schläge, die weh tun


Auf der Internetseite rodina.cz kann man als Hörbeispiel ein Gespräch mit zwei Müttern zum Thema „Züchtigen Sie Ihre Kinder?“ herunterladen. Ich hoffte auf fundierte Gedanken zur Sinnhaftigkeit von Körperstrafen. Statt dessen erzählen die Mütter munter, wie sie mit dem Kochlöffel Schläge versetzen, die weh tun.

Die Selbstverständlichkeit, mit der in Tschechien gezüchtigt wird, hat mich immer schon schockiert. 90% der tschechischen Eltern wenden Körperstrafen an. Die meisten von ihnen wurden selbst in einer direktiven Gesellschaft erzogen und tendieren dazu, ständig Anordnungen zu erteilen und Verbote auszusprechen. Gehorsam ist die Regel und wird selten belohnt. Ungehorsam aber wird automatisch bestraft, häufig auch körperlich. Es gibt Familien, die keine anderen Erziehungsmittel als Ohrfeigen und Prügel kennen.

Platten Klischees begegne ich in diesem Zusammenhang oft: „Schade um jede Ohrfeige, die danebengeht“ oder „Bieg den Baum, solange er jung ist„, eine Redensart, die ich aus dem deutschen Sprachraum eigentlich nicht kannte. Ebenso oft höre ich Aussagen wie „Die gelegentliche Ohrfeige ist eine Art Familienkolorit “, „Meinen Sohn muss man zum Lernen treten, anders geht es nicht“ oder „Kinder respektieren die gerechte Bestrafung durch einen Stärkeren“. Was bleibt ihnen denn anderes übrig? Schliesslich sind sie doch immer die Schwächeren. Über die seelischen Schrammen, die Schläge hinterlassen, denkt man in vielen Familien schon weniger nach. Und blaue Flecken sind fürwahr ein schönes Kolorit.

Vor einigen Jahren nahm ich mit meinem Mann an einem Seminar teil, wo unter anderem auch von Körperstrafen in der Erziehung die Rede war. In der Diskussion war ich die einzige, die ihre Sinnhaftigkeit bezweifelte und führte das folgende Beispiel an.

Stellen wir uns vor, unsere alte, nicht mehr ganz zurechnungsfähige Oma reisst sich beim gemeinsamen Spaziergang plötzlich los und läuft auf die Fahrbahn. Wir sind froh, wenn wir sie wieder sicher zurück auf den Gehweg geführt haben. Wem würde es in den Sinn kommen, gegen sie die Hand zu erheben? Einen solchen Menschen hielten wir zu Recht für einen rücksichtslosen Grobian. Stellen wir uns die gleiche Szene mit einem Kleinkind vor, so erregen ein paar Schläge kaum Missfallen. Beide Personen, das Kleinkind und die Oma, können nicht allein entscheiden und wurden uns anvertraut. Für beide tragen wir Verantwortung. Mit welchem Recht erlauben wir uns gegenüber der einen, was wir uns gegenüber der anderen nie und nimmer herausnehmen würden? Achtung vor der körperlichen Unversehrtheit verdienen wir alle, ob jung oder alt, ob Oma oder Kind.

Solchen Überlegungen gehen die Befürworter von Körperstrafen gern aus dem Weg. Statt dessen führen sie deren angebliche erzieherische Wirkung ins Treffen. Auch diese These wage ich in Frage zu stellen.

In meiner Kindheit habe auch ich die Rute zu spüren bekommen. Nicht täglich, aber oft genug. Meine Mutter war mit der Erziehung von vier lebhaften Kindern, für die sie weitgehend allein zuständig war, oft überfordert. Wenn sie die Nerven verlor, handelte sie – so wie viele – im Affekt. Erzieherische Wirkung zeitigte die Strafe bei mir nicht. Vielmehr hasste ich meine Mutter in diesem Augenblick und fühlte mich entwürdigt. Mit so manchem sanktionierten Verhalten wie dem unerlaubten Verzehr von Schokolade vom obersten Regal der Speisekammer machte ich einfach heimlich und möglichst unbemerkt weiter. Respekt und Gehorsam verschaffte sich meine Mutter durch körperliche Strafen weder bei mir noch bei meinen Brüdern. Ich kenne genug Menschen, die an die Tracht Prügel aus der Kindheit keine guten Erinnerungen haben, im Gegensatz zu dem, was immer wieder behauptet wird.

Meine Mutter führte ganz einfach den Erziehungsstil fort, den sie vom eigenen Elternhaus kannte. Dort mussten sich die Kinder bedingungslos fügen.Vielleicht sollten wir öfter darüber nachdenken, warum wir im Affekt gedankenlos wiederholen, was wir von zu Hause kennen.

Selbstverständlich gefährdet nicht jeder Klaps auf den Po die seelische Gesundheit des Kindes, und wer ab und zu einen abbekam, kann durchaus noch ein glücklicher und zufriedener Erwachsener werden. Ich gebe zu, dass auch mir schon ein paar Mal die Hand ausgerutscht ist. Meine Sprösslinge sind kleine Lausbuben, die meine Nerven täglich auf die Probe stellen. Gut gefühlt habe ich mich dabei allerdings nicht, eher hatte ich das Gefühl, versagt zu haben. Körperliche Züchtigung ist eindeutig nicht Bestandteil unseres Erziehungsprogramms. Wichtig ist für mich, über die Gründe nachzudenken, die zur Eskalation und meiner eigenen Gereiztheit geführt haben, an der die Kinder nicht selten nur teilweise schuld sind.

Die Körperstrafe ist eine Gewaltmassnahme, Ausdruck elterlicher Ratlosigkeit und ein Ventil für die eigene Wut. Was der Kinderpsychiater Petr Pöth letzten Sonntag im tschechischen Fernsehen im Zusammenhang mit der Misshandlung des kleinen Ondřej aus Kuřim sagte, erscheint mir vernünftig: „So wenig wie wir Erwachsene erwarten, dass uns jemand schlägt, wenn ihm etwas nicht gefällt, so wenig erwarten Kinder, dass ihr Verhalten durch körperlichen Schmerz reguliert wird“. Körperstrafen sind, so führte er fort, auch ein Risikofaktor für die Entstehung von Misshandlung, denn sie werden häufig im Affekt erteilt, zu einem Zeitpunkt, in dem wir unser Verhalten nicht mehr völlig unter Kontrolle haben. „An dieses Erziehungsmittel gewöhnen wir uns rasch und haben die Tendenz, es verstärkt anzuwenden. Körperstrafen als Erziehungsmethode sind riskant, denn wir wissen nie, wann wir die Grenze zum Selbstzweck des Strafens aus den Augen verlieren“. Wer sein Kind regelmässig schlägt, verformt seine Persönlichkeit. Auch als Erwachsener wird es ständig Angst haben, etwas falsch zu machen. Oder sich aggressiv verhalten, denn es hat ja gelernt, dass man sich auch mit Faustgewalt durchsetzen kann.

Seit ich selbst Kinder habe, weiss ich, dass es der schwierigste Beruf der Welt ist, eine gute Mutter oder ein guter Vater zu sein. Wir wollen die Fehler unserer Eltern nicht wiederholen und begehen dabei neue. Wir sind nicht unfehlbar. Unsere Kinder zeigen uns tagtäglich unsere Grenzen. Vielleicht lehren sie uns mehr als wir sie.

Kinder brauchen Liebe, Geborgenheit und Aufmerksamkeit. Sie brauchen Grenzen und Konsequenz. Konsequent zu sein ist schwer, das weiss ich sehr wohl. Aber Schläge, die weh tun, brauchen Kinder nicht.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama