Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Psaní v cizím jazyce

„Qu'en est-il de ceux," ptá se francouzská psychoanalytička, spisovatelka a překladatelka Nata Minor. „Jak je to s těmi, kteří se pokouší psát v adoptivním jazyce a nevědomky se snaží nacházet ta správná slova rezonující s podstatou jejich mateřského jazyka, jako by chtěli do svého života navrátit krajinu vzdálené země a zapomenuté či ztracené řeči?"


Nata Minor se narodila
v Rusku a jako malé dítě s rodiči emigrovala do Francie. Právě
emigrace je často průvodním jevem psaní v cizím jazyce. Po přestěhování do
Paříže začal Samuel Beckett od roku
1938 psát střídavě francouzsky a anglicky. Milan Kundera píše od roku 1993 už jen francouzsky.
Němka Bertina Henrichs měla v roce 2006 pozoruhodný úspěch se svou francouzsky
napsanou prvotinou: „La joueuse d'échecs" – „Šachistka".

Na rozdíl od Naty Minor
nehledá Bertina Henrichs slova rezonující se ztracenou řečí; Bertina říká, že ve
francouzštině může vyjádřit věci, jež by německy říci nemohla. Její odvrácení od
mateřštiny v sobě má něco odmítavého, nepřátelského. Ve skutečnosti však svou
mateřštinu nikdy neopustíme. Trvale zformovala náš způsob vnímání a popisování světa.
Svůj způsob myšlení můžeme ovšem o jiné jazyky obohatit.

Před časem se mě někdo
zeptal, proč nepíšu německy. Disponovala bych nesrovnatelně bohatší slovní
zásobou a větší stylistickou jistotou. – To je pravda. S odpovědí jsem ale
neváhala: dlouhodobě žiju v Čechách, píšu pro české publikum, a jazyk
okolí, pokud ho ovládám, má na moje myšlení značný vliv. Zážitky, myšlenky a
obrazy, které jsou spojené s češtinou, popisuju bezprostředně česky. Kdybych
žila ve Francii, velmi pravděpodobně bych psala francouzsky.

Reklama

Od určitého stupně ovládání
jazyka je laťka nastavená vysoko. Napsat text na úrovni školní slohové
úlohy, po jehož přečtení mě rodilý Čech pomyslně pohladí po hlavičce a
v duchu si řekne: „Hezký. Jenom trochu nudný!" mě nezajímá. Chci psát texty,
které mají co říct i rodilým mluvčím.

Psát takové texty je výzva. Zápasím
s úskalími českého jazyka, s nedostatkem kvalitních slovníků a
s vlastními nároky na text.

Největším prubířským kamenem
češtiny není systém sedmi gramatických pádů, jak by se na první pohled mohlo
zdát. Kdo přichází z německého jazykového prostředí a učil se šest let
latinu, ten se nakonec džunglí rozmanitých možností deklinace podle vzorů
životných a neživotných včetně
výjimek, jakou představuje např. duál, nějak probere. Horší je to u
slovesných vidů. Právě ony jsou největším úskalím pro mluvčí neslovanských jazyků.
V němčině mezi ohraničeným, dokončeným, završeným dějem na straně jedné („napsat") a dějem v průběhu („psát") na straně druhé tak důkladně nerozlišujeme.
A aby toho nebylo málo, rozlišuje se ve slovanských jazycích i násobenost od
nenásobenosti („sedět" vs. „sedat/sedávat").

Co se týče slovní zásoby, doufala
jsem v pomoc slavného „Siebenscheina", největšího německo-českého slovníku
na trhu. Díky četným, bohužel ale často redundantním, neidiomatickým nebo
zastaralým kontextovým příkladům je sice obsáhlý, ale to, co hledám, v něm obvykle
nenajdu. Celá řada běžných výrazů chybí. Na poli jednojazyčných slovníků je
situace o něco lepší, ale dlouho jsem postrádala dobrý tezaurus. Jednoho dne
jsem ho spatřila ve výloze knihkupectví Fišer v Kaprově ulici: Klégrův
tezaurus jazyka českého z roku 2007. Druhý český slovník, z něhož mám
radost, je Slovník nespisovné češtiny, který vyšel v nakladatelství Maxdorf. Obsahuje
nejen argot a slangy, ale i obecnou a žurnalistickou mluvu, již by dle mého
názoru měl aspoň zčásti zohledňovat i Akademický slovník spisovné češtiny.

V neposlední řadě
zápasím sama se sebou. Své texty píšu pomalu, větu za větou, odstavec za
odstavcem, jako mozaiku ze střípků myšlenek. Vracím se
k napsanému, opravuju, mažu, nahrazuju. Cenný a krásný nástroj jménem
slovo by se měl používat s mírou
a citem, přesně a pečlivě. Střízlivost je nezbytná: nic není trapnější než nepodařený
pokus o vtip a přemíra sprostých slov v jazyce, v němž je práh našich
zábran o hodně nižší. Nezakotvenost v cizím jazyce je omezením a výzvou zároveň.

Moje psaní je neustálé
hledání toho správného slova. Nechci se vrátit do krajiny mateřského jazyka,
jak to popisuje Nata Minor. Každý jazyk má svůj rytmus, svůj svéráz, své
fluidum. Historická blízkost obou jazyků bezesporu také pomáhá: svět metafor a způsob
vyjadřování jsou si v němčině i češtině
podobné. Vstoupila jsem na blízký, ale přece jen cizí terén.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama